Je mnoho podivných rostlin, o nichž je lepší veřejně nemluvit – obvykle totiž mají schopnost přinést tomu, kdo je získá, dřív nebo později prokletí. Existuje však i bylina, o které není radno mluvit, neboť když je o ní cokoli řečeno, okamžitě ztrácí veškerou svou moc. Je-li totiž její pravé jméno vyřčeno, přestává být sebou.
Už Plinius psal podrobně a neobyčejně obratně o této bylině. Jistě zcela vědomě zatajil její jméno i skutečné vlastnosti – aby nic nepokazil, řekl jen, že je to herba, cujus nomen ignotum est a pak ještě dodal cosi přihlouplého o její schopnosti odhánět špačky a vrabce z prosa. My ale tušíme, co tím myslel… Moudrý Plinius věděl, že kdyby rostlinu pojmenoval a řekl o ní celou pravdu, stala by se bezcenným plevelem.
Její moc je obrovská! Ale ani já vám nesmím prozradit její účinky úplně všecky. Takže jen pár z darů neznámé byliny tu vyjmenuji, aby bylo jasno, jak úctyhodná je to rostlina. Víc říci nesmím, než že dokáže vyléčit všechny nemoci, všechny rány hojí a bolesti utišuje. Údajně po požití této byliny člověk i zpěvu ptáků porozumí, rovněž psí štěkání, muší bzučení, medvědí bručení a snad i mlčení kamene stanou se pro něj jazykem lehce srozumitelným. A nad to ještě – ochraňuj nás, Pane – i myšlenky jiných lidí jsou takovému slyšitelné mnohem dříve, než jsou vůbec vysloveny.
Tuto bylinu znají hadi – když jsou vejpůl přeťati, k ní se snaží doplazit a jen se jí lehce dotknou, hned se zacelí a uzdraví. Avšak kdokoli by takto hadovi z důvodů jasně zištných ublížil, nic mu to platno nebude, protože had ho k bylině nikdy nedovede a sám ten lstivý hanebník, který by hada přeťal, brzy upadne do hrozného neštěstí. Pak už mu nepomůže ani celé pole prosa bez špačků.