Objevuje se koncem jara, na přelomu května a června, kdy jsou večery už docela teplé a rána ještě chladná. Vykvétá za jasných nocí na vlhkých lukách. Louka leží nepohnutě ve chvějivém měsíčním světle, sama tmavá, jen mokré ohnuté hřbety trávy odrážejí něco svitu; hluboké, nerušené ticho, od řeky nebo z rákosí se rozlézá chlad, za vodou tmavá postava koně, okraje louky zavěšeny v zářivé mlze: střechýle po jednom zřetelně vystupují z trávy, stojí zpříma, jednotlivě, jako čepele zbraní na stráži, jako bledé svíce. Chladu, ve kterém tu střechýle vyrůstají, se nikdy úplně nezbaví: zůstává po celý rok jak ve vodě, která vzlíná podél jejich oddenků, tak v chladném světle, které stále vychází z jejich bledých, ale zřetelných barev.
Se střechýlem bývají spojovány bludičky; jejich světlo však je sice podobné, ale mihotavé a mají raději hlubší vodu. Střechýl roste ve vlhku, ale ne přímo ve vodě, ani v bažinách, nejde do rákosí, ani do vysokých niv. Neroste kolem něho příliš barevného kvítí; i v tom se liší od bludiček, které si vybírají kvítky barevné až oči přecházejí.
Střechýl je bylina pevná, ale křehká; nepohnutá, jediného silného, přímého stonku. Listy zůstávají přitisknuty, objímají stonek dokola, takže lze odlišit jen jejich špičky, lehce odstávající šupiny na stonku jinak hladkém. Bledavý, průsvitný je střechýl i za jasného dne, nikdy nedosáhne svěžích barev okolní trávy; před rozkvětem zasažen fialovým kovovým nádechem, později jeho bledost přechází v průzračnost, v hloubi dotýkanou modří. I když je v mládí křehký, z kovu vytepaný, ze skla vybroušený, čím dál více činí dojem, že je z jediného ztuhlého kusu: z ledu. Střechýl je ledová bylina.
Květy se svou látkou od stonku příliš neliší. I ony takřka bezbarvé, tuhé, bez vůně. Zato tvaru výrazného: protáhlé převislé jazyky, jako závoj splývající, jako brady odstávající, jako hadí jazyky rozeklané. Nerozvíjejí se z poupat, tj. rozvití poupěte není událost, na kterou by se čekalo: květy jsou jako pramínky vody, z kalichů se vylévající a ihned na vzduchu tuhnoucí. U jiných rostlin se květ počíná, když rostlina vykvétá; zde by se dalo říct, že květ počíná, když se rozkvétání zastaví.
Dalším překvapením je podzemní část rostliny: každý by čekal hlízu nebo cibuli těsně pod zemí. Střechýl je totiž tak výrazný a svébytný, že lze jen těžko uvěřit, že by měl pod zemí pokračování. Jen hlízku jako vejce, ohnisko, z něhož vyrůstá. Je proto zarážející, když objevíme středně silný, lámavý, sytě hnědočervený oddenek, v zemi se větvící a daleko široko se táhnoucí. Je až přízračné, když zjistíme, že dva vzdálené střechýle, dvě osamělá světla, dva nehybné pomníky jsou ledovými výrůstky na témže zdravě vypadajícím podzemním kusu dřeva. Chutná tento oddenek sladce a nahořkle jako otrávený špalek cukru.
Není zvlášť patrné, že by střechýl odkvétal. Poté co se koncem května náhle objeví, takže jako vztyčený prst vyčnívá z okolní mladé trávy, vykvétá a dále neroste. Není-li louka posečena, okolní tráva ho přerůstá. Střechýl sám se spíše sesedá a vodnatí, květy neusychají, ale stále více voskovatí, vytvářejí četné hrbolky a vůbec čím dál víc připomínají roztékající se svíčku. Uvnitř dozrává několik málo hnědavých semínek.
Koncem podzimu tak pod zežloutlou starou travou najdeme běložlutý rozbrázděný sloupek, při bližším pohledu slepené jazyky květů jakoby steklé shůry, ale přitom tuhé. Nejsou to houby, jak se lidé často mylně domnívali; ani stopy po slizu!
Kdybychom pečlivě prohlédli oddenky, našli bychom jizvy; stopy po loňských střechýlech.