V roce 1911 vycházel v několika jarních číslech pražského týdeníku „Mládenec“ seriál o svatebních pověrách – možno doplnit, že to byl časopis hájící zájmy starých mládenců, kurióznější místo k publikování takového pojednání těžko hledat. Byly to povětšině z různých literárních zdrojů sebrané dávné lidové zvyky, nechyběly tu ale ani novější obyčeje už ryze městské: určitě se může i dnes každé nevěstě hodit, když bude vědět, že pokud jí na svatební šaty skočí pes, bude mít šťastný život, dobrým znamením je i moucha sedící na závoji. A jestliže šlápne ženich nevěstě před oltářem na vlečku, musí ho dotyčná až do konce života poslouchat.
V onom staromládeneckém žurnálu samozřejmě najdeme i několik zmínek o svatebních rostlinách, nejvýrazněji z těchto řádků voní rozmarýna. Tato stálezelená rostlina byla symbolem věrnosti a lásky i u nás, byť sama v naší přírodě neroste. Věřilo se, že její vůně posiluje paměť, rozmarýnový věneček na hlavě nevěsty měl snad dopomoci k tomu, aby na své manželské sliby nezapomněla. Proto dostal rozmarýnu před odchodem do kostela i ženich, její malou větvičkou ale nakonec byli dekorováni i všichni ostatní hosté. V 19. století se místo rozmarýny začala častěji objevovat myrta, nejprve to byl jen myrtový věneček, na počátku 20. století už bylo módní zdobit svatební šaty celými pruty myrtových květů. Nevěsta mohla mít myrtové kytice dokonce dvě, jednu umístěnou přes čelo do záhybů závoje, druhou menší pod uchem vpletenou do účesu.
Svatební věnečky se schovávaly na památku, zastrkávaly se do rámu obrazů visících nad postelí. Bylo zvykem větvičku svatební rozmarýny i sázet, když se proutek ujal, měli být manželé v životě šťastni, zasadila-li si ji družička, mohla se těšit na brzkou svatbu vlastní.
Ovšem přímo při obřadu oplýval magickou mocí i jetelový pětilístek do střevíců nevěstě tajně vložený, zajišťoval prý za prvního potomka manželství chlapce. Avšak nejen vše dobré mohly rostliny novomanželům přinášet, třeba mák nasypaný do nevěstiných střevíců údajně dokázal přivodit novému svazku bezdětnost, prut hlohu hozený před koně vezoucí snoubence měl zas způsobit brzký manželský rozvrat.
V některých oblastech se až do poloviny 20. století nosíval při svatbách lidový kroj, ve městech však byla přebírána móda panská, anebo rovnou velkoměstská móda pařížská. Takové svatební šaty měly být vždy nové, nejčastěji bývaly bílé, i když třeba na konci 19. století panovala po Praze pověra, že nevěsta nemá mít šaty, ba dokonce ani květiny čistě bílé, ale raději nažloutlé. A v ruce nevěsty se začala pravidelněji objevovat svatební kytice. Právě v této době mohla podle francouzského vzoru dosahovat až do takových rozměrů, že ji ani sama nevěsta neunesla. Proto ji až na místo sňatku přinášel mládenec ze svatební družiny a tam ji položil na zvláštní podstavec.
K podstatnému zmenšení kytice došlo na začátku 20. století, kytice teď měla být volně vázaná, spíše podélného tvaru, určitě doplněna krajkami a stuhami a obvykle ještě zahalená závojem z tylu. Takovou kytici už nesla samozřejmě nevěsta. K dalšímu zmenšení svatebních kytic došlo v době 1. světové války, kdy se z úsporných důvodů začaly nosívat svatební šaty bez vlečky. A tak i kytice měla být ještě menší, většinou to byly jen bílé růže volně svázané tylovou vázankou a doplněné několika myrtovými květy.
V časech pozdějších růže doplnily ještě i další rostliny, v druhé polovině 20. století ve svatebních kyticích kralovaly gerbery, používaly se i zahradní karafiáty, vzácněji kaly, výjimečně i mečíky nebo kopretiny. Dnešní doba pravidla zcela uvolnila, můžete si pořídit kytici kulatou, nebo i podlouhle převislou, zcela bílou, ale i hodně pestrobarevnou, klidně složenou z jediného druhu – princezna Diana však měla ve své svatební kytici druhů hned deset. Záleží už jen na vkusu nevěsty, jaké květiny si vybere.
Poprvé publikováno pod titulem „Svatební květiny“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 28. 5. 2022.