Po revoluci (kolem roku 1991) proběhlo v Pražské botanické zahradě několik jednání „na nejvyšší úrovni“, která měla určit směr dalšího vývoje této zahrady. Některých jsem se jako úplný nováček zúčastnil. V té době byla snaha o získání široké podpory a tudíž neprobíhala pouze zákulisní jednání, jako v mnoha případech později. Pražská botanická zahrada byla v ČR popelkou – dvacet let budovala expozice, projekty byly velkolepé, ale na rozdíl od jiných zahrad, které vznikaly ve stejném období, měla jen minimální podporu. Nevznikly přístupné expozice, sbírky byly pouze periodicky prezentovány během akcí. Neměla dořešené pozemky, ale zato byla společensky angažovaná – pořádala branné hry, pionýrské tábory apod.
Po revoluci se objevily snahy zahradu zrušit – díky ceně pozemků a jejich atraktivnímu umístění to bylo snad i pochopitelné. A právě v tu dobu se jednalo o nové podobě zahrady. Mezi lidmi, kteří zahradu podporovali, byly dvě názorové skupiny – jedni vnímali botanickou zahradu jako show – s velkými plochami skleníků, architektonickými expozicemi a výstavištěm. Na druhé straně byla přírodní zahrada maximálně respektující přírodní podmínky Přírodního parku, starající se o chráněná území, s expozicemi domácích druhů a s ornamentálními záhony na relativně menší ploše. Druhý názor, kromě ochranářů, prosazoval Josef Dostál. Jeho ideou bylo použít co nejvíce domácích druhů i v zahradnických výsadbách – tvrdil, a z velké části mu lze dát za pravdu, že domácí druhy se okrasnou hodnotou vyrovnají či předčí exoty.
Vývoj šel svou cestou a přiklonil se spíše k prvnímu, převážně stavebně-architektonickému řešení. Mělo to své racionální důvody – extenzivní expozice působí jako volná plocha a lákají developery (škoda za jejich zrušení je „malá“). Městské zahrady obecně jsou zahrady pro show s velkými investicemi, které reprezentují město – tak je tomu všude ve světě, například v Pekingu, Frankfurtu nebo Berlině Dahlemu…
Na tyto již historické události jsem si vzpomněl, když jsem na podzim projížděl Chorvatskem a severní Itálií. Překvapilo mě, s jakou frekvencí se zde budovaly a dodnes udržují botanické zahrady věnované jen a pouze místní domácí flóře.
Nejprve byly budovány vysokohorské romantické zahrádky, které měly obohatit začínající turistický ruch a ukázat vysokohorské druhy, které byly jinak obtížně dosažitelné. Vznikaly především v Alpách. V padesátých až sedmdesátých letech byly přírodní botanické zahrady chápány jako genofondové plochy. Dnes je jejich status problematičtější. Romantismus vysokohorské turistiky, spojený s objevováním nového a poznáváním přírody, je na ústupu. Dnes se za romantiku považuje výhled z dobře vytápěných kaváren umístěných podél široké pěší dálnice. A ochrana genofondu ex situ se také dostává do pozadí – na jedné straně se upřednostňuje z pochopitelných důvodů ochrana in situ a na druhé straně předražené projekty semenných bank a explantátových kultur. „Polní“ kolekce místní flóry se považují spíše za kuriozitu. Již založené zahrady však přežily a fungují spíše jako environmentální informační centra.
Pojetí expozic přírodních botanických zahrad se značně liší. Od rozsáhlého území s naučnou stezkou a jen minimem člověkem vytvořených záhonů, jako je tomu v botanické zahradě v pohoří Velebit, po zahrady zcela uměle vybudované – buď v těsném sousedství významného turistického centra – asi nejpůsobivější je vysokohorská botanická zahrada na horní stanici lanovky na Campo Imperatore. Jiné vznikly spíše náhodně na pozemku, který byl k dispozici v hustěji osídlené krajině s více rozptýlenými turistickými zajímavostmi – botanická zahrada Krasu.
V Chorvatsku i Itálii můžeme narazit na informační centra věnovaná místní flóře relativně často. A zajímavé je, že se o ně starají i nečekáné subjekty – například banky. A s minimální reklamou. Příklad na obrázku je z Bašky na ostrově Krk. Do města vede jednak naučná stezka věnovaná místní variantě cyrilice s jednotlivými znaky abecedy i historickými panely. A u banky vznikl poměrně rozsáhlý a vkusně osázený záhon s „okrasnými“ zástupci místní květeny, jako malá parková úprava u banky. Banky v cizině kupodivu sponzorují více aktivit a méně okázale než u nás, a dokonce existují i botanické zahrady zcela sponzorované místní bankou, jak je tomu se zahradou léčivých rostlin v Raveně. U nás je bohužel vznik O2 botanické zahrady – na rozdíl od stadionu – utopií.
Je velká škoda, že podobné přírodní botanické zahrady nevznikly i v Čechách. V Tatrách je podobně specializovaná zahrada jak na polské, tak slovenské straně. Aktuální informace o Botanické zahradě KRNAPu, která bývala v zámeckém parku ve Vrchlabí, se mi nepodařilo na webu najít. Expozice věnované domácí flóře jsou součástí řady našich botanických zahrad – v Liberci, obou brněnských zahradách, Na Slupi, v Táboře. Ale obvykle se jedná jen o jednu z mnoha expozic dané zahrady, která je založena především k výuce. Správná „horská“ botanická zahrada by však měla být přímo na místě. Když si člověk představí množství turistů a obří parkoviště u Macochy nebo Karlštejna, je jasné, že zde umístěná obdobná zahrada by měla velký dopad na osvětu a vzdělání.
Z tisku slyšíme mnoho názorů na dobudování infrastruktury v podobných lokalitách, jsou nutná parkoviště, vyhlídkové terasy, lávky v korunách stromů, interaktivní naučné stezky. Ale nikoho nenapadlo vytvořit zahradu původních druhů rostlin. Pokud se v okolí dělají nějaké zahradnické úpravy, tak z běžného zahradnického sortimentu. Proč někoho nenapadla realizace podobného záměru? Proč nebyly vypsány dotační pobídky na podobné projekty? Proč revolvingový fond MŽP podporuje budování nových školních arboret na základních školách a nikoliv informační centra s botanickou zahradou v podobných lokalitách?
Bohužel nejde pouze o to získat investiční peníze – mnohem větší problém je zajistit dlouhodobou činnost zahrady. I ve jmenovaných zahradách se periodicky střídala období rozkvětu a stagnace. Z části za to může i nesmyslné grantové financování, které umožní v rámci některé výzvy utratit značné finanční prostředky za investice, ale na následující provoz si musí subjekt získat peníze sám, protože granty na údržbu a provoz neexistují. Typickým příkladem je lesní zahrada Abetone. V zahradě byla postavena drahá infrastruktura, cesty, sluneční elektrárna i skalky, ale ve skutečnosti je to kus oploceného lesa bez jmenovek s chatou pro průvodce. Vlastně se ani nejedná o botanickou zahradu.
Smutně na mě působilo také informační centrum Monte Castellare di San Giuliano severně od Pisy. Bylo zde vytvořeno informační centrum, pěkná a obsáhlá naučná stezka a zahrada pro nevidomé. Zatímco informační centrum je funkční, zahrada pro nevidomé zcela zchátrala. Přitom byla navržena dobře, ale vyžaduje stálou pravidelnou údržbu. A na tu již obvykle peníze nezbývají.
Situace malých botanických zahrad u nás je podobná. Především středoškolské zahrady zahradnických a lesnických škol vznikaly v šedesátých letech minulého století. Dnes, kdy studentů na těchto školách rychle ubývá, klesají i finance, takže školy bojují o přežití, a díky tomu i jejich botanické zahrady sotva přežívají. Některým sice pomáhají obce, ale ty těžko můžou investovat do majetku, který není jejich. Je to škoda, protože síť těchto zahrad je hustá a řada z nich by mohla plnit i funkce pro veřejnost, musela by všat být vůle ze strany státu.
Můžeme jen doufat, že se situace časem zlepší, že se najdou sponzoři z podnikatelské sféry a i podpora státu bude větší a přiblížíme se tak kvalitou i funkčností zahradám v nedalekém zahraničí.
