Již v dřívějších článcích jsme si vysvětlili, že povědomí botanického světa o díle Adama Zalužanského po jeho smrti rozhodně nezapadlo. Nastínili jsme, že v paměti jeho následovníků však nezřídka zůstal obraz jeho díla jen značně pokřivený: většinou se v Evropě psalo jen o jeho objevu pohlavnosti u rostlin, část dobové literatury nebyla schopna ani správně uvádět jeho původ. Jen mnohem vzácněji byl přípomínán jeho vklad do formování novověké botanické systematiky, téměř zcela byly přehlíženy jeho rozvahy taxonomické. Nahlédněme teď na hodnocení Zalužanského díla starou literaturou českou, té by snad mohla být alespoň Zalužanského národnost jasná.
Historicky nejstarší nám známou zmínkou o Zalužanském z českého území, je Voigtovo pojednání z roku 1775 (Nikolaus Voigt: Acta litteraria Bohemiæ et Moraviæ I). Ve dvou samostatných částech pojednává Voigt podrobně o kapitolách dvou prvních knih Zalužanského botanického spisu (Aethiologia a Historia), přináší i citace. Připomněl tedy dosti obsáhle jeho zásadní spis po 183 letech. V roce 1783 vydal ještě zprávu i o třetí knize Zalužanského díla. Dlužno podotknout, že to byl už Voigt, který v poznámce připojené ke kapitole De sexu plantarum označil Zalužanského za předchůdce Linnéova.
Krátce se o Zalužanském zmínil ve svém známém díle také Bohuslav Balbín (Bohemia docta, 1777) a v roce 1785 byl Zalužanský jmenován i v přehledech českého přírodopisu Karla von Sandberga a nám již známého Mikuláše Adaukta Voigta (obě práce vyšly ve sborníku Abhandlungen der Böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften).
Velmi podstatně o Zalužanském pojednal Franz Willibald Schmidt v práci Neue und seltene Pflanzen z roku 1793. Nejenže se snažil opravit mylné tvrzení Stöverovo o Zalužanského národnosti (Dietrich Heinrich Stöver: Leben des Ritters Carl von Linné. 1792.), ale dokonce tehdy na Zalužanského počest pojmenoval nový jihoafrický rostlinný rod Zaluzianskya. Citoval i pasáž o potřebě oddělit botaniku od medicíny, zmínil i kapitolu o plodu a květu.
V roce 1809 Zalužanského jmenoval v Tentamen florae Bohemiae i Johann Emanuel Pohl. Do poznámky přidal i citaci o Zalužanském z pera Hallerova (z roku 1771) a obsáhlejší pasáž z pojednání Sprengelova (1807).
První ryze české (tedy česky psané) pojednání o Zalužanském vytvořil hrabě Kašpar Maria ze Šternberka. Zmínil se o něm v Pojednání o bylinářství v Čechách z roku 1819 a hned o rok později vyšel i spis O přirozenosti rostlin Friedricha von Berchtolda a Jana Svatopluka Presla. Zde najdeme krátké hodnocení Zalužanského díla také: Již roku 1592 svou knihu Methodi rei Herbariae dokonal, v níž nejprvnější soustavou přirozenou o rostlinách jedná. Důvtipností nadobyčejnou outlý sloh květu pronikl, rozdílnost pohlaví rostlin dosavád neznámou a podstatnost i srovnání částek rodících seznal, všeobecnou příbuznost jejich pravdivěji pojal, a české názvosloví oudů rostlinných pevněji osnoval. Můžeme tedy ocenit, že zakladatelé české národní botaniky znali obsah Zalužanského spisu poměrně dobře, rozhodně nezmiňovali jen historku sexuální.
Zásadním pro další hodnocení Zalužanského díla v Čechách se jeví článek Jana Krejčího Zalužanský ze Zalužan s ohledem na své předchůdce, který vyšel v Časopise českého museum v roce 1848. Tento obsáhlý článek se snaží shrnout dobové znalosti o historii poznání rostlin, v mnoha citacích pak vyjasňuje, v čem vlastně spočívá historický přínos Zalužanského. Je to článek skutečně obsáhlý, i vysvětlení 24. kapitoly De sexu plantarum pojal Krejčí velmi obšírně. Poznamenal, že Zalužanský vyjádřil se v ní nejprvnější ze všech botaniků zřetelně o pohlaví rostlin. Zároveň uvedl i některé Zalužanského omyly (kapitolce o pohlavnosti rostlin se budeme věnovat na našem serveru v jednom celém samostatném článku, nebudeme proto tuto sexuální historku teď šířeji komentovat). Rozhodně se tehdy Krejčí rozepsal i o Zalužanského systematice.
V roce 1856 vyšel v časopise Živa i životopisný článek o Adamovi Zalužanském od Antonína Rybičky.
Zkusme teď na chvíli trochu počítat: Ryze české práce o Zalužanském představují pouhá 23 procenta z celkového objemu historických zdrojů informací o Zalužanském (zdroje publikované před rokem 1950). Když k nim připojíme i další zmínky z českého prostředí psané v němčině a latině, dojdeme ke skoro přesné třetině všech zdrojů (35 %). To je výsledek téměř neuvěřitelný, je evidentní, že Zalužanský vzbuzoval v minulosti daleko větší pozornost v cizině, než v krajích domácích.
Vzhledem k tomuto vysokému percentuálnímu vyčíslení zastoupení zahraniční literatury v komplexu všech odkazů na Zalužanského, je přinejmenším zvláštní, že Ladislav Čelakovský v roce 1876 v úvodu ke svému článku Adam Zalužanský ze Zalužan ve svém poměru k nauce o pohlaví rostlin napsal: O Zalužanském rozšířeno jest v obecenstvu českém novějšího času mínění, že muž tento ovšem slovutný ve vědeckém světě jest zneuznávaným geniem. Tvrdí se o něm, že první objevil pohlaví rostlin a že se tím stal předchůdcem Linnéa, kterýž na rozplozovacích částkách rostlin založil svou soustavu sexuální. Pamatuji se, jak nám žákům akademického gymnasia Pražského před lety v přehledu české literatury vykládáno, že prý Zalužanský dávno před Linnéem vynalezl nástin jeho soustavy! Zásluha však tohoto českého botanika o vědu a zvláště o náuku rozplozování rostlin není prý dle obecného mínění v učeném světě za hranicemi vlasti dostatečně oceněna a uznávána. Při nejlepší vůli nelze označit toto Čelakovského hodnocení situace za odpovídající tehdejší realitě. Když Čelakovský hovoří o Zalužanském jako o zneuznaném géniovi nedoceněném za hranicemi, dokazuje tím jedině to, že sám naprosto selhal v excerpci dobové botanické literatury. Čelakovský byl schopen komentovat řeči z ulice, neváhal zmínit banální zkazky o Zalužanském, které se mu donesly za jeho študentských let, opomněl však přitom citovat Linného, Adansona, Hallera, Sprengela, Collu, Candolla a jiné skutečné osobnosti dějin botaniky. Sám znal jedině práci Julia Sachse (Geschichte der Botanik vom 16. Jahrhundert bis 1860) z roku 1875, jejíž autor sice Zalužanského názor zhodnotil, ale zároveň se dobrovolně přiznal, že Zalužanského kniha je mu neznámá. A hlavně Čelakovský jaksi zapomněl na to, že on sám o dvacet let dříve označil právě u poznání pohlaví rostlin „důmyslného Zalužanského“ za prvního bylinozpytce, jenž se zřejmě a všeobecně o něm pronesl (Ladislav Čelakovský: Karel z Linné. In: Živa. 1856.). Ani slůvkem nenaznačil, že by se snad tehdy zmýlil a teď po letech svůj názor hodlá korigovat. Zalužanského podíl na objevu pohlavnosti rostlin v tomto článku samozřejmě v podstatě rozmetal. V tomto novém hodnocení můžeme Čelakovskému především vytknout, že dosti nevhodně nazíral na poznání 16. století pohledem vědy 19. století, ušly mu mnohé dobové souvislosti (o tom se zmiňujeme například v tomto článku). Určitě ale také vadí, že zcela bez povšimnutí nechal celý Zalužanského systém, o dichotomických tabulích neutrousil ani jediné slovo – kromě sexu ho prostě nezajímalo vůbec nic. Tedy pardon, přece jen se k Zalužanského systematice krátce vyjádřil, když prohlásil: Soustavný pokus tento zasluhuje ostatně v dějepisu botaniky mnohem většího povšimnutí, nežli se mu ho obyčejně dostává. Čelakovský se v této věci zachoval jako nefalšovaný lev – zařval a zalehl… Měl snad následovat jeho fundovaný rozbor Zalužanského díla, měl se zmínit o celé Zalužanského knize – to by snad udělal skutečně zodpovědný historik. Tím však Čelakovský rozhodně nebyl, i když si na něj s oblibou hrál. Vždyť například celé jeho pojednání o dějinách botaniky v Ottově slovníku naučném připomíná spíše produkt špatného rešeršisty, než práci významného vědce. Jeho „slovníkové“ konstatování, že všeobecná část Zalužanského díla aristotelskou filosofií dýše, je hodnocením prachmizerným.
Se zděšením musím konstatovat, že po těchto Čelakovského výstupech následovala v české literatuře v hodnocení Zalužanského osobnosti díra až do roku 1939. Tehdy napsal do knihy Co daly naše země Evropě a lidstvu kapitolu o Zalužanském Bohumil Němec. Po 91 letech (od článku Jana Krejčího) mohl poprvé opět zaslechnout národ pár jasných vět o Zalužanského významu v dějinách i v češtině. Ono mnohaleté vakuum informací o Zalužanském bylo snad i občas přerušeno drobnými poznámkami, které se tu a tam v české literatuře objevily. Ale kdyby úplně chyběly, nic by se nestalo: k těm zaručeně nejhloupějším patří výrok Jana J. Těšitele, kterým byl ve Slovníčku rostlinných rodů a druhů z roku 1927 jakýsi Adolf Zaluzianski ze Zaluzian označen za polského šlechtice… Mnohem lépe na tom byli čeští Němci, ti se totiž mohli o Zalužanském více dozvědět z práce Maiwaldovy, ale i Rádlovy (Vincenz Fridolin Maiwald: Geschichte der Botanik in Böhmen. 1904. – Emanuel Rádl: Geschichte der biologischen Theorien seit dem Ende des siebzehnten Jahrhunderts. 1905.). O tom, jestli v Čechách někdo znal skvělou anglickou práci Agnes Arberové z roku 1912 (Herbals, Their Origin and Evolution), mohu jen spekulovat – moc tomu nevěřím, necituje ji dokonce ani Bohumil Němec ve zmiňovaném článku.
Proto jistě jako hlas z nebes muselo znít, když Bohumil Němec pojednal o Zalužanském jako o Čechovi, ba dokonce ho i velmi náležitě zhodnotil. Mimo jiné podotkl, že dílo Zalužanského má za prvé velký význam metodický. A pokračoval i dál ve skvělém stylu: Vskutku je Methodus Zalužanského opravdovou všeobecnou botanikou, první svého druhu. Jistě, to je pravý a nejvlastnější význam Adama Zalužanského v dějinách vědy! Bohumil Němec byl prvním českým botanikem, který objektivně Zalužanského zhodnotil. A samozřejmě ve zkratce popsal i celou Zalužanského knihu, naznačil její obsah, přednosti, ale i omyly, s velkým povděkem je potřeba přijmout, že roznesl na podrážkách svých bot i nesmyslnou Čelakovského spekulaci o absenci vlastního Zalužanského pozorování rostlin. Článek však není příliš obsažný, nejspíš nebylo možné do této jinak nebotanické knihy vložit více čistě botanického textu.
Avšak hned v roce 1940 spatřilo světlo světa nové vydání celého Zalužanského botanického spisu, které připravil Karel Pejml. A v roce 1949 následovala i v mnohém objevná a stále cenná Pejmlova práce Adam Zalužanský ze Zalužan: Jeho osobnost a dílo, se zvláštním zřetelem k jeho botanickému spisu Methodi herbariae libri tres. Smutné však je, že tato studie nikdy neprošla tiskařskou černí.
Český národ to chvílemi neměl v historii snadné. Je ovšem tragické, že mnohé významné události ze svých dějin dokázal sám statečně ignorovat. Kdyby měly Čechy konce 16. století na skladě zástup botaniků, mohlo by se stát, že třeba jeden z nich bude historií trochu opomíjen. Je ovšem velmi svérázné, když národ tak dlouho otálel s náležitým zhodnocením díla člověka, který byl ve své době u nás ve svém oboru jediným! Dílo Hájkovo i Huberovo nelze s významem Zalužanského adekvátně srovnat. Jejich překlady jsou samozřejmě cenné, je potřeba si jich vážit. Jenže v porovnání s vkladem Adama Zalužanského ze Zalužan, stojí až v druhé řadě. Zalužanský nepřekládal, ale z poznatků své doby a na základě svých pozorování rovnou vytvořil nový vědní obor. Jenže v Čechách je těžké být prorokem…
Antonín Rybička: Adam Zalužanský ze Zalužan. Živa. 1856.
Ladislav Čelakovský: Karel z Linné. Živa. 1856.
Ladislav Čelakovský: Adam Zalužanský ze Zalužan ve svém poměru k nauce o pohlaví rostlin. Osvěta. 1876.
Ladislav Čelakovský: Ottův slovník naučný IV, heslo Botanika. 1891.