Tadeáš Hájek z Hájku v předmluvě k prvnímu českému vydání Matthioliova Herbáře z roku 1562 poznamenává, že rostliny se navzájem odlišují barvou, vůní a chutí, člověk rostliny potom rozlišuje zrakem, čichem, chutí a navíc dotekem. Chuť je podle Hájka pro hodnocení rostlin smyslem vůbec nejdokonalejším. Když tuto dávnou pravdu zaslechne současný botanik, zákonitě se usměje. Jakže by rozlišoval od sebe jednotlivé druhy rostlin podle chuti nebo vůně! Vždyť ani barva není znakem zrovna dokonalým, může být velmi proměnlivá i v rámci jediného druhu, navíc jinak zelená je tráva ráno, jinak večer. Dnešní botanika dospěla k rozlišovacím znakům stálejším, daleko jednoznačnějším, méně zpochybnitelným. Pak se dnešní člověk ani nemůže divit, že dřívější učenci se v hledání příbuzenských vztahů u rostlin tak často pletli.
Jenže, milí moji, je to stejně podivné! Pokud ještě v polovině 16. století rozlišovali rostliny jen podle barvy, vůně a chuti, je skoro až neuvěřitelné, že se nepletli ještě daleko více! Při vší té nedokonalosti dokázali přece naznačit příbuzenské vztahy mezi mnohými skupinami rostlin velmi solidně! Pokusme se do tohoto velkého otazníku trošku strčit, třeba nás něco napadne. Vyzkoušejme to třeba s barvou.
Je vcelku zbytečné se ptát, kolik je na světě barev. O trošku rozumnější je ale zamyslet se nad tím, kolik pojmů pro barvy má určitý konkrétní jazyk. Jen ten je přeci schopen zprostředkovat přesnější předání informace mezi lidmi, a rozeběhnout tak disputaci klidně i velmi učenou. Kdesi jsem zaslechl (Brent Berlin, Paul Kay: Basic Color Terms: Their Universality and Evolution. Berkeley 1969), že současná čeština (stejně jako angličtina) rozlišuje jedenáct základních barev: černou, bílou, červenou, zelenou, žlutou, modrou, hnědou, šedou, oranžovou, růžovou a fialovou. A pak často i jejich odstíny světlejší nebo temnější. Abychom nemuseli přemýšlet, jestli je květ modřence v barvě nebeské modře dopolední či spíše až odpolední, anebo zda je kohoutek plamenný světle červený nebo zářivě červený, rádi si pomáháme ještě pojmy jinými – hned je po ruce třeba taková azurová, tyrkysová, karmínová, purpurová, šarlatová, krémová či khaki. Přiznejme si ale, že tady už někteří z nás mohou váhat, nebudou si zcela jistí, k čemu přesně takovou barvu přiřadit. Jedenáct základních barev i s černou dohromady vytváří naši představu o barevném světě rostlin.
V minulosti to ale mohlo být jinak. Čtyřjazyčný slovník Nomenclator quadrilinguis Boemicolatino – Graecogermanicus Daniela Adama z Veleslavína z roku 1598 vyjmenovává v kapitole devětadvacáté barvy rovněž. Podle něj tedy může být obecně barva například květná, libá (color floridus) – tedy asi pěkná, potom taky třeba duhová (arquatus color). Zajisté je i buď temná (color surdus), anebo bledá (pallidus color), kromě toho může být tenká, řídká (color dilutus) nebo naopak sytá, plná (color satur). A každá taková barva se potom ještě nějak samozřejmě jmenuje. Světe, div se, najdeme tu hned padesát různých pojmů! Jen bílá má nejméně pět jmen, žlutých je snad rovnou deset! Vždyť i barva vody tu stojí samostatně. Většina barev je nazvaná podle různých věcí světa – podle minerálů, kovů, ale i částí lidského těla (krev, kůže), ba dokonce i podle zvířat a rostlin. Růžová je samozřejmě od růží, ale věděli jste třeba, že existovala i barva kdoulová nebo pušpánová, tedy zimostrázová?
Barvy pojmenované podle rostlin v češtině konce 16. století:
jabkovitá barva (scutulatus color)
gdulová (melinus color)
pušpanová barva, žlutá jako pušpan (buxeus color)
cytrýnová barva (citrius color)
šafránová barva (croceus color)
rozinová barva (roseus color)
fialová barva (violaceus, amethystinus color)
hřebíčková, hnědá barva (spadix, spadiceus seu phoeniceus color)
smolná, černá jako smůla (piceus color)
A prohlédněme si celou tuto barvitou kapitolku ve výběru:
Nomenclator quadrilinguis Boemicolatino – Graecogermanicus Daniela Adama z Veleslavína z roku 1598, caput XXIX (De coloribus):
bílá (albus)
bílá, stkvělá jako stříbro (candidus)
bílá co mramor (color marmoreus)
vodní (aqueus color)
šedivá (canus color)
sklenná (vitreus color)
sněžná (niveus color)
mléčná (lacteus color)
žlutá (flavus, luteus color)
jabkovitá (scutulatus color)
gdulová (melinus color)
medová, žlutá jako med (mellinus, melleus color)
vosková, žlutá jako vosk (cereus color)
temně žlutá barva (luteus color)
pušpanová, žlutá jako pušpan (buxeus color)
cytrýnová (citrius color)
zlatá, zlatě žlutá barva (aureus color)
měděná (aeneus color)
ryšavá (rufus color)
tarantová, zbleda červená (gilvus, helvus color)
náčervená, příčervená barva (rubidus, ruber color)
červená jako krev, krvavá barva (sanguineus, rubicundus color)
jasně červená, plamenná barva (flammeus color)
ohnivá (rutilus, igneus color)
šarlatová (coccineus color)
tělná (russus color)
lvová, ztemna červená (fulvus, mustelinus)
rozinová (roseus color)
šafránová (croceus color)
brunátná (purpureus, conchyliatus color)
fialová (violaceus, amethystinus color)
hřebíčková, hnědá barva (spadix, spadiceus seu phoeniceus color)
miniová (miniatus color)
nebeská, modrá barva (caerulens, caerulus color)
blankytná (venetus)
ztemna aneb zšediva modrá, sivá barva (caesius, glaucus color)
železná (ferrugineus color)
popelavá (cinereus color)
zsynalá umrlčí barva (lividus, luridus color)
olověnná (plumbeus color)
zelená (viridis color)
názelená, přízelená barva (prasinus color)
zemská (pullus color)
vlčí, vlčatá barva (ravus color)
černá (niger color, nigredo)
právě černá, jako uhel (furvus, ater color)
smolná, černá jako smůla (piceus color)
vraná (coracinus color)
snědá, smědá (fuscus, aquilus color)
myší (murinus color)
Těchto padesát pojmů pro barvy z konce 16. století může napovídat, že naši předkové na tom byli s rozlišováním barev o poznání lépe než my. Mohli zaznamenat rozdíly tam, kde my konstatujeme shodu. Nabízí se jistě otázka, zda tuto pestrou paletu skutečně používali i v praxi, či zda třeba Daniel Adam neshromáždil kromě živého lexika i archaismy, které se už v jazyce příliš neobjevovaly, a synonyma. Na to si odpovědět netroufám, podle jiných částí tohoto Slovníku (najdou se tu kapitoly i o rostlinách) bych ale onu druhou možnost snad prohlásil za nepravděpodobnou. Řada těchto barev se objevuje i v popisech rostlin v obou českých vydáních Matthioliova Herbáře z let 1562 a 1596 (např. bílá, blankytná, brunátná, černá, červená, hřebíčková, kdoulová, krvavá, medová, modrá, náryšavá, ohnivá, olivová, pobělavá, počernalá, pomodralá, popelavá, příčerná, příčervená, příšedivá, pušpánová, rezavá, ryšavá, smědá, šafránová, šarlatová, šedivá, šerá, tělná, zardělá, zelená, zlatá, žlutá aj.). Tato situace mi dost připomíná známé pověsti o inuitských slovnících, které obsahují pro náš sníh a led hned několik desítek pojmů. Padesát možností, jak popsat barvu jednotlivých částí rostlinného těla – to už může být určovací klíč dosti obsáhlý. A kdepak jsou ještě další dobové rozlišovací znaky, tedy vůně a především chuť!