Michał Piotr Boym se narodil v roce 1612 nebo 1614 ve Lvově, zemřel dne 22. srpna 1659 v jihočínské provincii Kuang-si. Byl to polský jezuita, misionář v Číně, ale i přírodopisec. Traduje se o něm, že patří k prvním Evropanům, kteří přispěli k poznání květeny Číny.
Jeho rodina se do Lvova přistěhovala z Uher, jeho otec byl lékařem, mimo jiné i lékařem polského krále Zikmunda III. Vasy (1566–1632). V roce 1631 vstoupil Michał v Krakově do jezuitského řádu. Deset let působil ve službách řádu v Polsku, pak odešel na misii do Číny. Do východní Asie putoval přes Lisabon (1643), jih Afriky a portugalskou kolonii Goa v Indii až dorazil do jihočínského (v té době rovněž portugalského) Macaa. Zdržoval se však i na ostrově Chaj-nan a na území dnešního Vietnamu. V roce 1649 odešel ke dvoru císaře Ču Jou-langa z dynastie Ming, vládce jižních oblastí Číny – ta byla v té době ve větší míře křesťanská a vedla konflikt s mandžuskou dynastií Čching. Boym byl vyslán císařem do Říma, aby referoval papeži o nepokojné situaci v Číně. Jeho cesta byla velmi neklidná, plná dobových politických intrik (především ze strany Portugalců), nakonec Boym musel vyrazit do Evropy po souši: putoval Indií a Íránem až do Izmíru, odtud pak lodí do Benátek – nástrahy neutuchaly. Boym se jednoduše ocitl na straně již téměř poražených, nikdo z Evropanů si už nechtěl vítězící dynastii Čching znepřátelit. K papeži se dostal až v roce 1655. Papež sice projevil k dynastii Ming, kterou Boym zastupoval, jistou náklonnost, ale jeho podpora byla spíše rázu duchovního.
Koncem roku 1656 se Boym vydal na zpáteční cestu do Číny, jenže už v Indii se ukázalo, že vše je vlastně ztraceno, Portugalci se ho dokonce báli pustit do Macaa – měli totiž strach, aby nepoškodili své obchodní zájmy v jižní Číně. A tak milý Boym opět putoval po souši – cesta byla dlouhá, vedla přes Siam, zde se dokonce nalodil na pirátskou loď, aby ho odvezla do severního Vietnamu. Snažil se odtud všemožně dostat do Jün-nanu, kde se snad ještě měl bránit vysílený císař Ču Jou-lang. Věrný služebník Boym, obránce dávno ztracené věci, však nakonec k císaři nedorazil, při cestě kdesi v jižní Číně zahynul. Boymovu životní pouť jsme nastínili skutečně jen velmi zkráceně, přesto je snad i z tohoto popisu patrné, že osud onoho dobrého polského Uhra ze Lvova byl skutečně nelehký.
Při tomto osudu je snad až nepravděpodobné, že by mohl Boym sám vytvořit nějaké ucelenější dílo vědečtější povahy. Přesto se po něm dochoval pozoruhodný atlas Číny, který v lecčem poopravil nazírání Evropanů na tuto vzdálenou zemi – to bylo do značné míry ovlivněno nepřesnými zprávami Marka Pola a jiných cestovatelů. Zakreslil dokonce čínskou zeď, Korea je tu poprvé zobrazena jako poloostrov (do té doby byla chápána jako ostrov), naznačena je i existence pouště Gobi. Boym je také autorem spisu Specimen medicinae Sinicae (Frankfurt 1682), v němž popisuje čínskou medicínu, zmiňuje se mimo jiné i o akupunktuře apod.
Velmi zvláštním – a z našeho botanického pohledu naprosto zásadním – je jeho dílo Flora Sinensis, které bylo vydáno ve Vídni v roce 1656. Jedná se údajně o jednu z prvních evropských prací pojednávajících o květeně Číny. Obsahuje celkově 23 celostránkových rytin, 17 z nich zachycuje rostliny, nechybí tu však ani ilustrace některých zvířat. K poměrně snadno určitelným rodům z této knihy patří papája, banánovník, ledvinovník, liči, martej, ananasovník, mangovník, anona, pepřovník, zázvor, snad je tu i lokvát, kvajáva, chlebovník, tomel, duriánovník a cynometra, zcela záhadná je potom rhabarbara. Na první pohled je zřejmé, že se o květenu Číny v pravém slova smyslu určitě nejedná, najdeme zde rostliny i indické, malajské, dokonce také jihoamerické. Boym se možná rád procházel po cestách a zahradách v jihočínském Macau, kam svezli portugalští zahradní mistři z celého tehdejšího světa cokoli. A je také evidentní, že se jedná výhradně o rostliny užitkové. Na první evropskou květenu Číny tedy můžeme klidně zapomenout.
Na Boymově ilustraci záhadného Rhabarbarum (1656) – byliny v Evropě dobře známé, velmi žádané a permanentně falšované – je podivné, že se silně podobá ilustraci z Matthioliho Herbáře, najdeme ji i v českém vydání z roku 1562. Této staré ilustraci nevěřil už v roce 1596 ani Huber z Riesenpachu, do svého překladu Herbáře ji sice zařadil také, ale nezapomněl k ní připojit vysvětlující poznámku: Což se dotýče vypsání a vymalování Rhabarbari od Mathyola předloženého (kteréž se zdá býti vzato ex Paulo Veneto lib. 2.) poněvadž jiní vznešení lékaři, kteříž bedliví stirpium investigatores byli, to v pochybnost kladou, čehož já také na svém místě zanechávám. Protož jakýby kořen zevnitř i vnitř byl, ten s pilností dal jsem vyrejsovati i také malou figuru Mathyolovu literou M. znamenanou přiložiti, až dostatečnější o něm správy, jakž se naději v brzkém času, dostaneme. Jak je patrno, reálná podoba bájného rhabarbarum byla tajuplná ještě i v době Boymově. Skoro se zdá, že vídeňský nakladatel Rickhes ve snaze předložit kompletní ilustrace jednoduše sebral sto let zpochybňovanou malůvku a znovu ji ukázal světu jako nový dokument až z daleké Číny. Anebo je všechno jinak a zmýlil se v úsudku Huber. Pak ovšem dávné Rhabarbarum nejspíš vůbec nepatří do rodu revení, neodhadoval bych ho ani na stejnou čeleď. Dosti podobnou rhabarbaru najdeme i v Kircherově díle China monumentis z roku 1667.
