V posledních letech stávají se naše nádraží opravdovou pýchou a chloubou našeho národa. Není snad jediné staničky, která by nevykazovala vkusnou květinovou výzdobu; a tam, kde není vkusu, je viděti aspoň dobrou vůli.
– Máte pocit, že tento výrok je tak leda nepodařený vtip? Že květinovou výzdobu nádraží tvoří jenom hadince na železničních náspech a invazivní pajasany kolem zdí? Ale kdepak, není to žert, je to jen citát z jiné doby. V roce 1929, ze kterého tento citát pochází, totiž fungovala spousta věcí dočista jinak.
Už v roce 1927 vyhlásil Svaz okrašlovací a ochranný v Praze soutěž o nejkrásnější zahradní úpravu nádraží. Zprávu o ní přinesl tehdejší časopis Krása našeho domova.
Pozorný čtenář jistě v oněch malinkatých písmenkách výše zaregistroval, že byly tehdy vyhlášeny vlastně soutěže dvě – jedna nádražní, druhá školní. Do nádražní soutěže se přihlásilo celkem 28 nádraží, ze škol však ani jediná. Naše chrabré učitelstvo ani tehdy o nějaká ocenění, která by znamenala spoustu práce nad honorovaný úvazek, evidentně nestálo.
Takže jak toto velké klání nádražní skončilo?
Cenu nejvyšší si tehdy odneslo nádraží Stupava-Mást na Slovensku. Druhé místo získalo nádraží v Sušici, o třetí místo se podělila nádraží v Kroměříži, Třeběticích, Hlinsku a Bystřici pod Hostýnem. Na stupínku čtvrtém skončilo nádraží v Suchdolu nad Lužnicí. Čestná uznání obdržela nádraží Slotov-Kuks, Velký Osek, Bludov, Luštěnice, Zliv u Českých Budějovic, Popelín a Libochovice-město.
Nahlédněme společně do doby našich dědečků a babiček, takto vypadala tehdy oceněná nádraží. Černobílé fotografie byly vytištěny v časopisu Krása našeho domova v roce 1928, velmi cenné jsou hned dvě první fotografie ze stanice Stupava-Mást – toho nádraží totiž už dnes neexistuje. My sami si nejvíce ceníme barevné fotografie ze Sušice, jedná se vlastně o zdejší pohlednici (díky za ni, pane Ivo Petře). Nádherně tu vynikají květinové girlandy při okraji střechy, muselo to hrát všemi barvami, až oči přecházely. A vonět! Na nádraží se tehdy mohlo chodit jako do botanické zahrady.
Jak jinak zakončit toto pojednání, než opět citátem z dobového tisku:
Tvořiti krásno pro své spoluobčany, toť opravdu záslužná lidská činnost. Krása ohřívá všechen život; nesnese lži, přetvářky, závisti a zloby. Ona člověka povyšuje z všedního života do vyšších sfér a probouzí k šlechetným činům… Proto, přátelé od železných rovnoběžek – pokračujte ve svém ušlechtilém díle dále – my všichni, kteří milujeme vlast a chceme ji míti krásnou, budeme vám díkem zavázáni.
J. Kumpán (1927): Pokrok v okrašlování našich nádraží. In: Krása našeho domova.