Syn.: Cucurbita macrocarpus Rich. ex Spach, Cucurbita pepo var. maxima (Duchesne) Delile, Cucurbita potiro Pers., Pepo maximus Peterm., Pepo potiro (Pers.) Sag.
Česká jména: plucar, tykev obrovská (Presl 1846), tykev obrovská (Kubát 2002)
Čeleď: Cucurbitaceae Juss. – tykvovité
Rozšíření: Kulturní plodina původem z Jižní Ameriky, především z Chile, Argentiny a Bolívie; nejstarší nálezy jsou staré kolem 4000 let; za planou formu je považována convar. parvifructina, vyskytující se až v Argentině, jindy je za výchozí druh považována Cucurbita andreana. V předkolumbovských dobách se nerozšířila do Střední Ameriky; dnes ze všech pěstovaných druhů tykví nejvýznamnější a nejrozšířenější, zvlášť v tropických šířkách. Ročně se sklidí na asi 1,8 miliónu hektarech kolem 25 miliónů tun plodů všech druhů tykví; skoro polovinu produkce vypěstují Čína a Indie.
Ekologie: Subtropický druh, v tropech ve vyšších polohách.
Popis: Jednoletá jednodomá popínavá úponkatá liána (existují i keříčkové typy bez úponků), lodyhy plstnatě chlupaté, neostnité, s kruhovým průřezem. Listy jednoduché, střídavé, s řapíky 5–20 cm dlouhými, 5–7úhelníkovité, 30–50 cm velké, někdy mělce laločnaté, s jemně zoubkovaným okrajem; úponky 2–5klané, zakořeňující, květy 10–20 cm velké, žluté. Uvádí se, že vysoké teploty a dlouhé dny (např. v podmínkách našeho léta) způsobují vytváření většího počtu samčích květů. Různorodost plodů je výjimečně rozsáhlá, snad s výjimkou příbuzné C. pepo vůbec největší v rostlinné říši. Jejich tvar je obecně oválný a oblý, různě protáhlý nebo zploštělý, hruškovitý, hadovitý, cibulovitý, největší plody jsou vlivem gravitace skoro beztvaré. Nejmenší typy plodů mají váhu několika desítek gramů, ale běžně svými rozměry daleko překonávají plody všech ostatních druhů rostlin, váha několika desítek kilogramů není nic výjimečného, současný světový rekord drží dýně váhy 1054 kg. Povrch mají hladký nebo žebernatý, ale i svraskalý, síťovaný nebo bradavičnatý, oplodí bývá většinou bílé, zelené, žluté, oranžové (nejčastěji), hnědé, šedé, černé, nezřídka podélně pruhované. Dužnina je většinou oranžová nebo žlutá. Semena plochá (často tlustší než u jiných druhů), oválná, bělavá až světle hnědá, často mírně lesklá, dlouhá až 3 cm.
Záměny: Odlišit tři nejpěstovanější druhy tykví je vlivem jejich značné variability často obtížné. C. maxima má stonky měkké a oblé, listy poměrně jemné, obvykle bez laloků, stopky plodu měkké, okrouhlé, u napojení výrazně ztloustlé, nedají se dobře oddělit od plodu; plody nemají nikdy ostré hrany a mají poměrně měkký povrch, výjimkou nejsou navel formy; zvlášť oblé nebo diskovité žebernaté plody jsou špatně odlišitelné od některých forem C. moschata (oba druhy se kříží) nebo i C. pepo; někdy je nejjednodušším rozlišením velikost – váha plodů dalších druhů málokdy přesahuje několik málo kilogramů.
Využití: Využívají se především trvanlivé plody v botanické zralosti, dužnina bobulí je často výrazně sladká (až 15 % cukru). Na rozdíl od C. pepo se u většiny typů nejí oplodí, rozemletá sušená dužnina (stejně jako semena) se může používat jako přídavek k mouce. Jedlé jsou i výhonky, listy a květy, více než další druhy je využívána i ke krmení. Semena jsou jedlá, s vysokým obsahem oleje, jsou využívána i proti vnitřním parazitům v humánní i veterinární medicíně, olej byl používán na kožní nemoci apod. a ke svícení.
Fotografie pocházejí z kultury (Česko).