Syn.: Cameraria lilioasphodelus (L.) Boehm., Hemerocallis flava L., Hemerocallis lutea Gaertn.
Česká jména: denivka žlutá (Mareček 1996)
Čeleď: Asphodelaceae – kopíčkovité
Rozšíření: Areál druhu je značně rozsáhlý, rozkládá se z Ussurijska a Poamuří do dahurské, irkutské a altajské Sibiře, dále do Mongolska a severočínských provincií (k jihu po Šan-tung, Ťiang-su, Šen-si a Kan-su, odtud na sever do Liao-ningu a Chej-lung-ťiangu). Na Sibiři druh k západu proniká až do povodí Obu a Irtyše a přes Kazachstán pak vybíhá do Zakavkazska, Anatolie a do východní části evropského Mediteránu – na to, aby mohlo jít o původní výskyt, však příliš nápadně sleduje trasy dávné Hedvábné stezky. Druhotné jsou nepochybně i nálezy v Thajsku. Příležitostně zplaňuje ve většině středoevropských i západoevropských zemí a po celém severoamerickém východu z Texasu a Mississippi po Québec a Ontario.
Ekologie: Denivka žlutá roste na travnatých svazích a vlhkých pastvinách v říčních údolích, z nížin (kde ale nesestupuje až k pobřeží) do 2000 m nadmořské výšky do hor. Hemikryptofyt, kvete v červnu až srpnu, poměrně dlouho. Květy se otevírají v odpoledních hodinách a v závislosti na počasí přetrvávají až tři dny.
Popis: Vytrvalá bylina, v zimě zatahující, za květu 70–80 cm vysoká, lysá, s masitě provazovitými, místy vřetenovitě ztlustlými kořeny. Listy, stěsnané v dvoustranných růžicích, jsou lineární a sbíhavě zahrocené, 20–70 cm dlouhé a až 1,2 cm široké, obloukovitě přepadavé, slabě kýlnaté. Květonosné lodyhy jsou plné, rozvětvené, s kopinatými listeny až 5 cm dlouhými, s množstvím dvou- až pětikvětých šroubelů. Květy, rozvíjející se na krátkých stopkách z paždí krátkých blanitých brakteol, jsou až 10 cm široké, citronově žluté, výrazně vonné, s poměrně krátkou trubkou a šesti nálevkovitě rozevřenými, tupě obvejčitými segmenty okvětí, ve vnitřním kruhu širšími. Tyčinky mají žluté (ojediněle shora purpurové) prašníky. Tobolky jsou elipsoidní, s dvěma řadami černých semen v každém ze tří pouzder.
Záměny: Od podobné Hemerocallis thunbergii se liší především okvětím s krátkou trubkou a nesplývavou žilnatinou na obvodu tepalů. Křížením tohoto druhu s Hemerocallis middendorffii vzešly na počátku minulého století nejpěstovanější rané hybridy denivek, všechny se však stavbou květů a červenohnědým zabavením hřbetů vnějších tepalů více podobají druhému z rodičů.
Poznámka: V souvislosti s rozšířením druhu v maloasijských římských provinciích odkazují mnohé prameny mylně na Dioskorida – tomu ale denivky známy nebyly, jména Hemerocallis užíval pro lilie. Je tedy zřejmé, že ještě v době Neronovy vlády denivky v Mediteránu nebyly, podobně jako denivka plavá (Hemerocallis fulva) se i denivka žlutá (H. lilioasphodelus) objevuje až v renesančních zahradách. Matthias de ľObel ji zmiňuje jako Asphodelus luteus liliiflorus, Rembert Dodoens i John Gerard jako Lilium non bulbosum luteum a Charles de ľÉcluse jako Lilioasphodelus luteo flore.
Fotografováno ve dnech 4. 6. a 10. 6. 2020 (Česko, Morava, Poštorná, zaniklé předzahrádky na sídlišti, přetrvávající rostliny z kultivace).