Traduje se, že nejstarším stromem České republiky je tis rostoucí v parku u zámku ve Vilémovicích na Havlíčkobrodsku. Jeho věk by údajně mohl přesahovat 1500 let.
Jenže je v tom drobný háček – stáří tisů bylo v minulosti značně přeceňováno: je to už tak od přírody zařízeno, že u starších exemplářů těchto stromů srůstají s hlavním kmenem i zespodu vyrůstající dceřiné kmeny, čímž se vlastně vytváří zdání kmene jediného, velmi statného. Navíc mohou překvapit i rozdílnosti v rozpětí letokruhů. Lze připustit, že většina oněch údajných tisíciletých tisů je tedy výrazně mladší. Příkladem může být tis v severočeském Krompachu, jehož stáří bylo dříve odhadováno až na 2000 let. Dendrologická analýza v roce 1967 však zjistila, že byl zřejmě vysazen teprve ve druhé polovině 16. století. Nelze vyloučit, že podobné to bude i s tisem vilémovickým, stáří živých stromů se určuje skutečně svízelně. Přesto si jakýkoli starý tis naši obzvláštní pozornost rozhodně zaslouží.
Tis (Taxus) je dřevinou severní polokoule, objevuje se ve 12 druzích v Eurasii (od Irska přes značnou část Evropy a severní Indii až po jihovýchodní Čínu, Filipíny a Japonsko), v severozápadní Africe i Severní Americe (od jihu Aljašky až po Honduras). Jediným evropským druhem je tis červený (Taxus baccata), jenž byl ve starších dobách poměrně častý i v našich lesích. Jenže roste velmi pomalu, byl zároveň neúměrně těžen, takže už v 19. století byl daleko vzácnější, dnes už je dokonce chráněn zákonem. O dřívější četnosti tisu u nás může svým způsobem vypovídat do česko-německých slovníků ještě i v druhé polovině 19. století běžně zařazované – a dnes již víceméně nesrozumitelné – přídavné jméno „tisovatý“ – překládalo se jako „braunroth“, označovalo tedy barvu hnědočervenou, podobnou tisové kůře. Inu, každý věděl, jak kmen tisu vypadá. A má babička pocházela z obce Tis na Vysočině, podobných Tisů, Tisových a Tisých je u nás samozřejmě víc.
Tisové dřevo je velmi tvrdé a těžké, neobyčejně trvanlivé, nelze se divit, že bylo i vyhledávané. Až do počátku 17. století z něj dělali oblouky k lukům nebo kuším, také násadce ke kopím. Vždy bylo ceněné v truhlářství a řezbářství, dalo se výborně leštit. Černě mořené bývalo označováno jako „německý eben“ a používalo se při výrobě drahého nábytku, na intarsie a dýhy. Také sloužilo k vyřezávání sošek, rámů, píp do sudů na víno, zhotovovaly se z něj lžíce a vidličky i některé dechové hudební nástroje (například cinky). Ještě v polovině 19. století se z tisu vyráběly i kvalitní tužky.
Stará medicína se tisu obvykle vyhýbala, dobře se vědělo o jeho prudké jedovatosti. Toxický není jen míšek tisových plodů – tisinek (Josef Jungmann jim říkával tisyně nebo tisenky). Ve starověku se dokonce věřilo, že k otravě stačí na chvíli pod tímto stromem usnout, smrt měl přinášet pyl dřeviny – obzvláště v řecké Arkádii prý koloval v těchto stromech jed až tak silný, že zabíjel skoro okamžitě. V dávné Galii zas hrozila smrt i při pití vína z cestovních lahví vyrobených z tisového dřeva. Výtažek z tisu se používal také jako šípový jed. Recept na odvrácení veškeré smrtící síly tisu však starověk znal také, stačilo údajně zatlouct do jeho kmene měděný hřebík.
Avšak ve staré literatuře objevíme i „zaručené zprávy“ o léčivých a magických vlastnostech tisu. Odvarem z větviček tisu se hubil svrab a rozemnuté listy s pivem byly užívány při vzteklině. Tento prostředek byl v polovině 19. století ve Vídni znám jako tzv. „Švarcenberský lék“, pocházel snad totiž od jistého myslivce našeho knížete. Spíše tajně sloužil i jako silné abortivum. Slovinci zas nosívali na těle kousek tisového dřeva jako osvědčený prostředek proti uřknutí a podobné zvěsti známe vlastně i z Východních Karpat. Zdejší Huculové používali tisové třísky a piliny dokonce ještě na počátku 20. století jako ochranu proti uhranutí krav; aby byly piliny účinné, zavrtávali je do rohů těchto zvířat. Neméně zajímavé je rovněž huculské využívání tisového dřeva při ochraně proti ničivé síle blesků. Tis byl také symbolem stálosti, na Moravě po staletí žila pověst o tisu u hradu Pernštejna, hrad tu prý bude tak dlouho stát, dokud se bude zdejší tis zelenat. Podobná pověst se vztahovala i k tisu, který rostl u kláštera Milosrdných bratří v Praze.
Mírně rozšířený text, který byl poprvé publikován pod titulem „Potíž s nejstarším Čechem“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 19. 11. 2022.