Dnes je pro nás šafrán setý (Crocus sativus) především půvabnou rostlinkou, která krášlí naše zahrady v době podzimu, kdy jsou květy jiných rostlin již podstatně vzácnější. V české přírodě se nevyskytuje, většina botanické literatury se v současnosti přiklání k názoru, že se vlastně jedná o prastarou kulturní plodinu pocházející z jihu Balkánského poloostrova či Malé Asie. Do mnoha dalších oblastí Středozemí a Blízkého východu se rozšířil už ve starověku, byl velmi ceněným kořením, barvivem i lékem.
Největší poklad šafránu se ukrývá v jeho květu, v každém se totiž nacházejí nachové čnělky se třemi rameny – jsou jen drobné, musejí se sklízet ručně, což je práce neskutečná, nelze se divit, že šafrán je pak hodně drahý: tak například v roce 1643 se cena jednoho lotu šafránu (zhruba 16 gramů) rovnala čtvrtce telete nebo půlce berana. Šafránem se barvily potraviny, třeba polévky, omáčky, máslo nebo tvaroh na koláče, jeho žluť se hodila i k barvení látek. Byl také vynikajícím lékem, pomáhal při trávení, lahodil žaludku, čistil játra, hodil se rovněž při léčbě padoucnice, odháněl mor, přidával se do lektvarů a obkladů působících proti mnoha neduhům, vůně šafránových květů svázaných do věnce prý krotila i opilost. Pálil se z něj také léčivý destilát, jenž nejen navozoval spánek, ale snad dokázal i hasit velmi bolestivý a zhoubný „oheň svatého Antonína“, který byl způsobován námelem (Claviceps purpurea).
Jeho použití bylo tak široké, že se vyplatilo jej pěstovat hned ve velkém, a to dokonce i u nás. Už od středověku byly zakládány tzv. šafránice, tedy celé polní tratě osázené šafránem. První zmínky o nich pocházejí už z 13. století, určitě šafrán tehdy pěstovali na Moravě v Hrádku u Jaroslavic. Aby šafránice byly co nejproduktivnější, podrobně popsal jejich zakládání i Tadeáš Hájek z Hájku – to bylo už v roce 1562, tak rozsáhlou pasáž věnovanou výsadbě i následné péči u jiných jím zmiňovaných rostlin stěží najdeme: když se šafrán vysadil v době kolem svaté Markéty, na svatého Václava téhož roku už kvetl, na jediném místě vydržel až čtyři roky, přičemž ve třetím roce kvetl nejlépe; z dobrých důvodů jej měly při rozednění sbírat výhradně malé děti a staré báby. A tak z 16. a 17. století pocházejí zmínky o šafránicích z jihomoravských Velkých Němčic, Čejče i z okolí Uherského Brodu, ve vyšších polohách bychom je našli u Vizovic, u Jankovic pod Hostýnem, na západní Moravě u Náměště a Velkého Meziříčí. V Čechách byly šafránice už na konci 15. století v okolí Slaného, v 16. století u Náchoda, Poděbrad, Bělé pod Bezdězem, Horšovského Týna, Bíliny, ale i v Praze a na řadě dalších míst. Když Bohuslav Balbín v roce 1679 uváděl, že šafrán tehdy rostl volně i v českých horách, mohl mít skutečně pravdu, jistě se mohlo jednat právě o rostliny opuštěných šafránic. Ty totiž mizely už v průběhu 17. století – především v letech válečných – na jejich místech vznikala pole a louky, občas je pokryly i lesy. Kvalita českého šafránu prý byla velmi dobrá, mohl údajně konkurovat i dováženému šafránu mediteránnímu. I když někdy se můžeme ve staré literatuře naopak dočíst, že český zemský šafrán snad lépe barvil, než chutnal.
Po dávných šafránových polích dnes už není nikde ani památky, jen tu a tam se v místních názvech objeví nějaká ta Šafránka či Šafranice. Koření v kuchyni jsme rozhojnili o novější exotické druhy, látky barvíme úplně jinak, muka přinášející oheň svatého Antonína už také nikomu nehrozí. A tak sázejme podzimní šafrán v zahradách aspoň pro radost – jako připomínku na dávno zapomenutou českou i moravskou šafránovou slávu. Úplně postačí, když jej budeme mít jen „jako šafránu“.
Poprvé publikováno pod titulem „Jako šafránu“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 1. 10. 2022.