Syn.: Ostrya vulgaris Willd., Ostrya ostrya Karst., Carpinus ostrya L.
Čeleď: Betulaceae S. F. Gray – břízovité
Rozšíření: Jižní a jihovýchodní Evropa, Malá Asie, oblast Kavkazu. Západní hranice areálu probíhá jihovýchodní částí Francie, na severu zasahuje po jižní okraje Alp (Švýcarsko, Rakousko), Slovinsko, severní Chorvatsko, jižní Rumunsko. Lokalita v jihozápadním Maďarsku je sporná. Jihozápadní hranici tvoří ostrovy Korsika, Sardínie a Sicílie. Areál zabírá také téměř celý Apeninský a Balkánský poloostrov. Dále pokračuje na východ přes Turecko až do oblasti severního Kavkazu (Ázerbajdžán, Gruzie, Rusko) a na jih do Sýrie a Libanonu. Vertikální rozmezí 0–2100 m n. m.
Ekologie: Dřevina středomořského klimatu, nejvíce rozšířená v listnatých lesích submediteránní oblasti. Roste hlavně ve skalnatých úžlabinách a roklích, na pobřežních skalách, na strmých svazích dolomitových hor. Dává přednost kamenitým, skalnatým, na vápno bohatým teplým podložím (zvláště v severní části areálu), ale nechybí ani na nevápnitých podkladech. Odolná vůči suchu. Dobře snáší přímé oslunění i zastínění, často se vyskytuje ve druhém lesním patře. Zřídka tvoří čisté porosty.
V alpských oblastech roste převážně v pásmu pahorkatin a ve spodní části horského stupně (až do 1300 m n. m. – Merano). Zde tvoří součást bukových lesů (Ostryo-Fagetum), také v porostech s jasanem zimnářem (Ostryo-Fraxinetum orni) a též v lesích s Pinus sylvestris a P. nigra.
Na Apeninském a Balkánském poloostrově často v dubových porostech s Quercus pubescens, Q. cerris, Q. frainetto, Q. petraea, Castanea sativa, Fraxinus ornus, Pyrus spinosa, Ulmus minor, Acer campestre, A. monspessulanum, A. opalus subsp. obtusatum aj.
V Dinárském pohoří tvoří podrost v lesích s Abies alba, v Albánii a Řecku se objevuje i v pobřežních lužních lesích s Platanus orientalis, Carpinus orientalis, Celtis australis, dále v lesích s Acer opalus subsp. obtusatum, A. pseudoplatanus, Ulmus glabra, Aesculus hippocastanum aj.
V Turecku se objevuje kromě jiného i ve smíšených lesích s Picea orientalis, Carpinus betulus, Quercus petraea.
V oblasti Kavkazu roste habrovec v blízkosti pobřeží Černého moře nejčastěji na strmých svazích a v hlubokých stržích v druhově bohatých listnatých lesích – místy zasahuje až horní hranici lesa (1800–2100 m n. m.). Na černomořském pobřeží tvoří např. zajímavé lesíky s podrostem Buxus sempervirens.
V Sýrii a Libanonu je např. součástí smíšených lesů s Abies cilicica, Cedrus libani, další doprovodné druhy jsou Carpinus orientalis, Quercus libani, Q. cerris, Q. infectoria, Sorbus torminalis, Prunus mahaleb, také v lesích stálezelenými duby (Quercus calliprinos, Q. ithaburensis atd.).
Popis: Opadavý strom nebo keř dorůstající do výšky 10–15(–20) a do 30–40 cm v průměru kmene. Koruna kulatá až vejčitá. Kůra bělošedá hladká, později šedohnědá, rozbrázděná. Letorosty tenké, hnědé, zprvu chlupaté, později olysávající. Pupeny střídavé až dvouřadé, špičatě kuželovité, téměř lysé, kryté zelenavými šupinami s hnědým okrajem. Listy s kratšími 5–10 mm dlouhými řapíky; čepele vejčité až vejčitě podlouhlé, zašpičatělé, ve spodní polovině nejširší, na bázi klínovité, okrouhlé nebo srdčité, někdy nesouměrné, na okraji ostře dvojitě a nepravidelně pilovité, 4–10 cm dlouhé, 2–6 cm široké, s 11–18 páry postranních žilek, svrchu leskle zelené, vespod světlejší matné, na hlavní žilnatině chlupaté. Palisty záhy opadávající. Samčí jehnědy přezimují nahé, po 2–4 na konci dlouhých prýtů; po rozkvětu 6–9 cm dlouhé se zelenavými, na špičce červenohnědými listeny, tyčinky v počtu 4–10. Samičí jehnědy ukryté v pupenu, se objevují na jaře, zprvu jsou vzpřímené, klasovité, řídké. Květy po dvou v úžlabí opadavých listenů, každý květ je opatřen sáčkovitým obalem. Plodenství vejčitě šišticovité 5–8 cm dlouhé, převislé, připomíná chmelovou šištici. Plodem je 3–5 mm dlouhý, slabě žebernatý leskle hnědý, elipsovitý oříšek, uložený v nafouklém slámově žlutém, později hnědém obalu s výraznou síťnatou žilnatinou. Kvete v březnu až květnu. Dožívá se asi 100 let. Má silnou pařezovou výmladnost.
Využití: Dřevo je podobné habrovému, bez zřetelného jádra, narůžovělé, roztroušeně pórovité, tvrdé, husté a těžké, bez lesku. V místech původního výskytu slouží jako užitkové dřevo i k výrobě dřevěného uhlí. Habrovec pro svoji odolnost vůči suchu používá při zalesňování krasových oblastí. I když je poměrně mrazuvzdorný, vysazuje se u nás zřídka, většinou jako sbírková dřevina botanických zahrad a arboret.
Poznámka: Jméno Ostrya pochází z řeckého slova ostreon – ústřice. Nafouklý obal oříšků připomíná ulity mušlí.
Fotografováno ve dnech 6. až 12. 7. 2007 (Itálie, Dolomity, poblíž Lago di Garda a přehrady Soverzone) a 9. až 12. 8. 2005 (Chorvatsko, Plitvická jezera, Paklenica).