Od věků se věřilo, že na určitých místech se objevují rostliny, jejichž léčivé účinky jsou obzvláště výjimečné. Nebylo to druhem, vůbec se nemuselo jednat o nějaké unikátní endemity, které se nikde jinde nevyskytují – šlo klidně o rostliny výrazněji rozšířené. Jenže stejně nakonec jen na onom jediném záhadném místě byly tyto byliny vždy daleko lepší a mocnější než ty odjinud. Takže když bylo potřeba sehnat například pořádnou mandragoru, musela být určitě z italského poloostrova Gargano, když šlo o čemeřici, tak musela přinejmenším vyklíčit na řecké hoře Helikon. A každý jen trochu obstojně vzdělaný rozhodně věděl, že všechno, co vyrostlo na Krétě, je vždy nekonečně lepší než to, co vzešlo kdekoli jinde. Svou zázračnou bylinkovou Krétu měla rovněž Praha.
Výjimečnou reputaci měly kopce nad Braníkem, učenec Tadeáš Hájek z Hájku v roce 1562 prozradil, že konkrétně se jednalo o místo, kdež skálu do vapenice lámají. Kde přesně tato lokalita ležela, nemusí být hned úplně jasné, historie vápencového lomu v Branické skále totiž údajně sahá jen do poloviny 18. století – o něm tedy Hájek patrně nepsal. O podstatně starším lomu v této oblasti najdeme zmínku v „Dějinách Prahy“ historika Jaroslava Prokeše, nacházel se prý v Kavčí skále a měl být otevřen už v druhé polovině 15. století. Kavčí skála? Soudím, že se mohlo jednat jedině o skálu nad dnešním plaveckým stadionem v Podolí, tedy o území přírodní památky zvané Podolský profil. Jen tak mimochodem: ze zdejšího lomu pocházejí i nejstarší známé pražské zkameněliny, o nichž se zmínil v roce 1770 jezuita a profesor pražské univerzity Franciscus Zeno. Tadeáš Hájek měl nejspíš už o dvě století dříve na mysli právě tuto lokalitu také. Dnes se nám tato část Prahy spojuje s všeobecně dobře známým a vlastně i poněkud podobným názvem Kavčí hory, kdo by neznal zrovna tuto adresu České televize.
Zcela nejskvělejšími tamními bylinami měly být bukvice lékařská (Betonica officinalis) a ožanka kalamandra (Teucrium chamaedrys), obě z čeledi hluchavkovitých. Tadeáš Hájek připisoval tuto skutečnost poloze tohoto vrchu a místní „tenkosti povětří“, tedy větší nadmořské výšce. Obecně se věřilo, že právě na kopcích a v horách jsou rostliny nejlepší, kdeže se na ně mohly vytahovat byliny ze zahrad v údolích, z mokřin či břehů řek – ty sice mohly být sladší, ale ve svých účincích prý bývaly zřetelně mdlejší. Ostatně velmi ceněny byly také rostliny z Krkonoš, v 17. století je sem chodili sbírat dokonce i Italové.
Obě Hájkem jmenované rostliny měly v minulosti pověst přímo mimořádnou, léčily i vladaře: bukvice římského císaře Augusta, ožanka zas španělského krále a císaře Svaté říše římské Karla V. Bukvice údajně pomáhala mozku, nervům, játrům, slezině, žaludku, ledvinám, střevům, upravovala otoky, zaháněla zimnici, ba dokonce i padoucnici a mnohé jedy. Ožanka zas byla vyhledávaná především v hrůzných dobách morových, ale úspěšně léčila i nepříjemnou dnu, napravovala slezinu, čistila oči i uši. Těžko najít neduh, který by tyto dvě byliny neléčily. Což teprve, když byly z Braníka!
Poprvé publikováno v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 6. 9. 2022.