Syn.: Scrophularia lunariifolia Boiss. et Bal.
Česká jména: krtičník zlatožlutý (Kubát 2002)
Čeleď: Scrophulariaceae Juss. – krtičníkovité
Rozšíření: Pochází ze severovýchodního a východního Turecka a zasahuje i do Gruzie, Arménie a na Kavkaz. Zavlečení bylo hlášeno i ze střední Evropy z Německa, Polska i Rakouska. V ČR se zejména v 19. století tento krtičník místy pěstoval jako okrasná a snad i jako nektarodárná rostlina; existuje více údajů, zejména ze západních Čech, ale poslední doložená rostlina pochází od Šumperka z roku 1936.
Ekologie: V přírodě roste v rozvolněných horských lesích a na přistíněných skalnatých místech a v roklinách, převážně v nadmořských výškách 1800–3300 m.
Popis: Vytrvalá nebo dvouletá bylina vysoká 10–60 cm, často vlnatě chlupatá; lodyha je obvykle vystoupavá, na bázi větvená a načervenalá. Listy jsou vstřícné, řapík dolních listů může dorůstat až 12 cm, čepel je široce vejčitá až ledvinitá, 2–7 cm dlouhá a 3–7,5 cm široká, na okraji jednoduše nebo dvakrát vroubkovaná (apikální zoubky jsou na vrcholu vroubkované až zašpičatělé), na vrcholu zaokrouhlená nebo tupě špičatá. Květenství je latovité, složené z vidlanů; listeny jsou přisedlé, široce vejčité až ledvinité, na bázi srdčité až klínovité; vidlany jsou 5–10květé, dolní oddálené a stopkaté, horní shloučené a stažené; kališní cípy jsou podlouhlé až kopinaté, 4,5–8 mm dlouhé, postrádají blanitý okraj; koruna je baňkovitá, 5–7 mm dlouhá, sytě žlutá, s cípy podobného tvaru; tyčinky jsou 4, vyniklých; semeník je dvoupouzdrý. Plodem je vejcovitá tobolka 5–10 mm dlouhá, zobánkatá, žláznatá.
Poznámka: Rostliny jsou typicky vlnatě chlupaté, ale místy se objevují i typy olysalé. K nim se vztahuje jméno Scrophularia lunariifolia; tuto proměnlivost ale zřejmě neprovází žádná další významnější charakteristika, takže asi není důvod oba typy odlišovat.
Fotografovala Eva Rencová, dne 31. 5. 2013 (Turecko, průsmyk Soğanli Geçidi).