V evropské raně novověké medicíně javor (Acer) mnoho užitku nepřinášel, jeho kořen ve víně vařený prý byl dobrý leda při píchání v boku. Ceněné bylo jeho poměrně tvrdé dřevo, které vždy měli rádi truhláři, koláři a řezbáři. Z javoru se vyrábějí dodnes i hudební nástroje, používá se na spodní desky, luby a krky houslí (vrchní desky jsou smrkové), ale slouží také například k výrobě kytar či fagotů, ba rovněž lacinějších dirigentských taktovek (ty lepší bývají ebenové).
V rovině ryze symbolické byla vlastně pověst javoru dost mizerná: „Z pod javora vyšla bída, bída věčně mladá, nestárnoucí, a rozhostila se po světě. Žádnému stromu neudalo se býti svědkem tolikera neštěstí lidského, jako javoru: vše, co pod ním se děje, bývá neblahé a mívá smutné následky“ – tak zhodnotil jeho roli ve slovanských pověstech a písních v roce 1879 spisovatel a etnobotanik Primus Sobotka. A své tvrzení hned doložil řadou truchlivých příkladů.
Podstatně přívětivější symboliku našli v javoru Kanaďané. Byl to totiž právě tento strom, který většina přistěhovalců z Evropy v nové zemi jako první bezpečně rozpoznala. Zdejší druhy jsou sice jiné, ale laločnatý list je velmi charakteristický pro řadu javorů evropských i severoamerických, takže vlastně představoval pro nové přesídlence milou vzpomínku na starou vlast. Javorový list si Kanaďané vybrali za svůj státní symbol už v roce 1921 a na jejich vlajku se dostal v roce 1965. Podobně jako Češi v případě národní lípy ani Kanaďané přesný druh svého státního symbolu neurčili – někdy se přiklánějí k javoru červenému (Acer rubrum), který je v jihovýchodní Kanadě běžný, jindy říkají, že je to spíš javor cukrový (A. saccharum), z jehož mízy získávají už po staletí javorový sirup.
Tuto sirupovou dovednost okoukali od původních Američanů, ti sice k tomuto účelu používali i jiné druhy javorů, ale javor cukrový byl nakonec shledán zdrojem nejvydatnějším. V předjaří nařízli kmen stromů a stékající mízu zadržovali ve vacích, přebytečnou vodu z ní pak většinou odpařovali, dala se však odstranit i mrazem. Javorový sirup se stal brzy známým i v Evropě, takže když na sklonku 18. století (a hlavně v době napoleonských válek) ceny cukru v Evropě prudce stouply, výroba cukru z javoru se začala rozmáhat i na starém kontinentu. Používaly se přitom samozřejmě hlavně javory evropské, a tyto pokusy byly činěny dokonce i u nás – navrtávání javorů je u nás doloženo zhruba od roku 1770. Ze 100 litrů javorové mízy se u nás dalo získat zhruba 2,5 litru javorového sirupu. Snad nejrozsáhlejší javorová plantáž byla záhy založena na lichtenštejnském panství v Lednici, kde bylo kolem roku 1800 vysazeno přes 30 tisíc javorů, a v roce 1809 tu byla postavena dokonce i rafinerie k čištění javorového cukru.
Výrobu javorového cukru doporučoval v roce 1811 ve svém spisu dokonce i tehdejší významný botanik Johann Christian Mikan. Jeho otec stál u zrodu pražské univerzitní botanické zahrady a za josefínských reforem navrhoval i nové pražské hřbitovy; syn potom stál v čele botanické zahrady také, proslavil se i jako účastník vědecké expedice do Brazílie. Jenže s javory měl smůlu, žádné velké zisky nakonec nepřinesly. Nejvíce javorového cukru se v Čechách údajně vyrobilo v roce 1812, pak už jeho množství klesalo, ukázalo se, že české javory dávají mízy rok od roku méně – jaké překvapení, stromy prý přímo chřadly. Po roce 1816 už průmyslové výrobě javorového cukru u nás nadobro odzvonilo. Snad jen místy se udržela méně intenzivní těžba mízy, z důvěryhodného zdroje z roku 1825 totiž víme, že se z ní tehdy kvasilo i víno a pálila kořalka.
Třeba bude něco pravdy na tvrzení P. Sobotky, že zpod českého javora vyšla leda bída. A určitě se nezbohatne, ani když se do něj bude vrtat.
Text byl poprvé publikován pod titulem „Sladké javory“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 20. 5. 2023.