Muž či žena, v nichž by byl duch zemřelých nebo duch věštecký, musejí zemřít. Ukamenují je. Jejich krev padni na ně. (Leviticus 20, 27). Takto přísně soudí věštce a čaroděje starozákonní Třetí kniha Mojžíšova. Pátá kniha Mojžíšova vyslovuje celou věc ještě důkladněji: Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo svou dceru ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Každého, kdo činí tyto věci, má Hospodin v ohavnosti. (Deuteronomium 18, 10–12).
A v apokryfních Otázkách Bartolomějových se apoštol Bartoloměj ptá Antikrista, kdo to trpí na kole s ohnivými noži. Dostává se mu odpovědi: Do ohnivého kanálu prvního nože se dostávají hadači osudu, čarodějové a kouzelníci i ti, kdo jim věří, nebo ti, kdo je vyhledávají. Jejich falešné věštby jsou totiž pouhým výplodem jejich zkaženého srdce.
Už jen z těchto krátkých citací církevních textů můžeme snadno odvodit, že kouzelníci, věštci a čarodějnice patřili v evropské historii k naprostým vyvrhelům světa, k samému dnu lidské společnosti. K jejich potírání se mohlo použít téměř cokoli – mučidla, plamen i kámen… Nezřídka k tomu sloužily také rostliny.
Řekové i Římané znali na čáry a klamy legendární rostlinu Móly, ve středověku zas byla ďábelská posedlost oficiálně vymítána bylinou zvanou Fuga daemonis. Používaly se však ještě i jiné rostliny, které měly čarodějnicím znesnadňovat vykonávání jejich nečistého řemesla. Ceněná byla například Palma Christi, o které Tadeáš Hájek z Hájku ve svém slavném překladu Matthioliho Herbáře říká, že kdož by ji u sebe nosil, otravy a babských šermův se nebojí. Jiným jménem pro tuto bylinu bylo pětiprstice, takže bychom mohli usuzovat, že šlo o pětiprstku (Gymnadenia conopsea). Není to však tak jednoznačné! Už mistr Hájek zaznamenal, že její květy jsou barvy bílé a brunátné, kořeny pak jako dlaně s prsty. Karel Amerling kdysi na Chudenicku vyslechl hrůznou pověst o původu byliny zvané žežhulčiny umrlé ruce, také on v zápisu této pověsti zdůraznil v obecném povědomí dobře známou podobnost kořene oné rostliny k ruce, v tomto případě k ruce umrlce. Bylinu však identifikoval jako druh Orchis palmata – Orchis maculata. Uznejme, že barva květů prstnatce plamatého (Dactylorhiza maculata) by Hájkovu popisu určitě odpovídala lépe.
Naprosto nejúčinnějším prostředkem na potírání čarodějnic však byl toten. Na nikoho, komu rostl na zahradě, se žádná čarodějnice neodvážila. U Vamberka kdysi údajně jedna čarodějnice po několik dní trpěla tak ukrutnými bolestmi, že se v zoufalství všemožně snažila zabít. Avšak stále se jí to nedařilo, umřít prostě nemohla. Tu ji napadlo, že za to určitě může sousedův toten v zahradě vysazený. Onoho souseda dřív často trápila – proto si ho k domu vysadil, aby měl klid. A teď té ježibabě toten dokonce ani nedovoloval zemřít! Až když se soused slitoval a svého ochránce ze zahrady vykopnul, baba konečně v Pánu zesnula.
Mohlo by se zdát, že toten se bude shodovat s bylinou dnes zvanou krvavec toten (Sanguisorba officinalis). Jenže už P. Sobotka pochopil, že by šlo o omyl! Tento toten by měl být podoben spíše černobýlu (Artemisia vulgaris), jeho květ by měl být však motýlový a fialový. Takže to bude spíše nějaký jetel, tolice, kozinec, vikev nebo čičorka, snad i hrachor nebo vlčí bob. To už ale asi nikdo přesně nezjistí.