V roce 1895 se v louisianském New Orleansu zrodila kapela Buddyho Boldena (1877–1931), která je mnohými pokládána za vůbec první skutečný jazzový ansámbl. A o rok později na zdejší rušné obchodní tepně zvané Canal Street vykvetly o Vánocích ve výloze jednoho květinářství kaktusy tak neskutečně krásně, že se u nich zastavovaly davy kolemjdoucích. Muselo to být opravdu něco, když se o tom v americkém kaktusářském magazínu nezdráhala zmínit i jistá Georgie Torrey Drennanová. Psala, že to byly kaktusy druhu Epiphyllum truncatum, jemuž se prý v místní lidové nomenklatuře říkává „Christmas cactus“. Je těžké dnes zjistit, kdo jako první veřejně použil pro tuhle rostlinu označení „vánoční kaktus“ – osobně bych klidně přiznal prvenství právě oné neworleanské Georgii.
Tuto rostlinu samozřejmě mnozí znali podstatně dříve, v anglické Královské botanické zahradě v Kew kvetla už v roce 1818. Ale řadili ji jen do vágně definované skupiny rostlin kvetoucích v zimě. Ono to s těmi Vánocemi totiž není vůbec jednoduché, v jihovýchodní Brazílii, odkud onen neworleanský zázrak pocházel, mají podobných kaktusů více. V současnosti bývají řazeny do rodu Schlumbergera a je neméně podstatné, že v Evropě skoro přesně o Vánocích kvetoucí kaktus tohoto rodu nebývá zrovna přírodním druhem, nýbrž křížencem. Byl vyšlechtěn v Anglii kolem roku 1852 a jeho správné latinské jméno zní Schlumbergera ×buckleyi. Ona neworleanská Schlumbergera truncata je dnes označována jako tzv. „Thanksgiving cactus“, tedy kaktus Dne díkůvzdání, jenž se v USA slaví každý čtvrtý čtvrtek v listopadu. Nakvétá vlastně již zhruba měsíc před Vánocemi.
Pověstí, jež mají vánoční kaktus sbližovat se svátky, lze najít víc, nicméně všechny, které znám, kulhají. Jedna z nich například vypráví o bolivijském jezuitském misionáři, jenž se snažil vysvětlit domorodcům podstatu křesťanské víry. Po mnohaletém marném úsilí jednou na Štědrý večer zčistajasna zaslechl bohulibou vánoční píseň. A jakmile se ohlédl, spatřil zpívající místní děti, které mu ještě navíc přinášely kvetoucí rostliny – prý zrovna vánoční kaktusy. Je pravda, že jezuitské misie v Bolívii skutečně existovaly, působily tu od počátku 17. století do roku 1767, kdy byl řád vypovězen ze Španělska i z jeho kolonií. Jenže ouvej, v bolivijské přírodě se žádný zástupce rodu Schlumbergera nikdy nevyskytoval, zpívající dítka by musela s kaktusy urazit pouť dlouhou dobrých 2000 kilometrů, aby je až z okolí brazilského Ria onomu misionáři přinesla.
Maličko rafinovanější pověsti kladou vánoční kaktusový příběh raději už do Brazílie, misionáře tu většinou střídá civil a náhlý rozkvět kaktusů je spojován se symbolikou příchodu Vánoc. Avšak pozor, brazilský areál těchto kaktusů leží na jižní polokouli, doba květu zdejších rostlin je proto jiná, obvykle tu nakvétají až od května. Ostatně tento měsíc se objevuje dokonce i v portugalském národním jménu této rostliny „flor-de-maio“. Takže zase vedle.
Našel jsem i jednu historku údajně ryze českou, vánoční kaktus je podle ní už od časů našich babiček strážcem manželského života. Nevěsta si jej prý přináší ze starého domova do nového a když jí tu na Vánoce vykvete, má mít spokojené manželství. Byl by to senzační příběh, kdyby se cosi podobného kdysi nedělávalo spíš s větvičkou svatební rozmarýny – pokud se její proutek ujal, měli být novomanželé šťastni. Inu, jestliže vhodná pověst vánočnímu kaktusu chybí, je nutné ji vyčarovat klidně i natruc rozmarýně.
A tak se nedivte, že když vidím kvetoucí vánoční kaktus, na žádnou koledu o hvězdě betlémské si ani nevzpomenu. Zabroukám si leda tak nějakou chytlavou jazzovou melodii, třeba Satchmův šlágr When the saints go marching in. Není sice od Buddyho Boldena, ale muzikanti v New Orleansu by jej určitě uměli zahrát taky. A na Canal Street by jim k tomu ještě navíc kvetly i tyhle báječné kaktusy.
