Ve 25. kapitole 1. knihy svého díla Methodi herbariae libri tres pojednává Adam Zalužanský o květu. Tato kapitola určitě není z jeho knihy nejslavnější – tou je rozhodně už kapitola čtyřiadvacátá, s názvem De sexu plantarum. Jenže pojednat o pohlavnosti u rostlin bez poznání jejich květů, není dost dobře možné. Proto před vkročením do oné „Síně slávy“ (či snad „Jámy lvové“) si dovolíme malinké, leč pochopitelné odbočení. Jak tedy vlastně Zalužanský viděl květ?
Vyjádřil se o výživě květu, prohlásil také, že květ je součástí rozmnožovacího ústrojí rostliny. A hned také dodal, že květ je radostí rostliny, pestrobarevným zvěstováním a příslibem každoročního návratu zrození plodu. Že jeho věk bývá velmi krátký, čímž se podobá lidskému osudu, když květům i nejskvěleji kvetoucím lidem příroda uštědřila jen tak kratičký čas k bytí. Zmínil se též o barvách květů, o jejich vůni i chuti. A po tomto krásném básnictví následovala vcelku nudná pasáž, která nás však v současnosti asi zajímá nejvíce:
Kurt Sprengel shrnul celý tento odstavec do jediné věty: Ligulam appellat filamentum, apicem antheram: stamen autem pistillum (Historia rei herbariae, 1807). Takto to od něj převzal i Johann Emanuel Pohl (Tentamen florae Bohemiae, 1809) a Augustin Pyramus de Candolle (Physiologie végétale II, 1832). Není proto divu, že se stalo toto vyjádření základem pro chápání celého Zalužanského popisu květních částí ve většině botanické literatury začátku 19. století. Víme už, že k samotné knize se v minulosti dostal jen málokdo, a tak tato Sprengelova slova v opisech kroužila Evropou jako divoké husy, či chřipkový virus. Vhodně totiž dokládala, že Zalužanský znal s přehledem všechny podstatné části květu, které slouží k pohlavnímu rozmnožování rostlin.
Jenže Ladislav Čelakovský tento pohled změnil, když onu pasáž v roce 1876 přeložil následovně: Květ jest u některých rostlin vlášenitý neb nitkovitý (lanugineus), jako při obilí, moruši, břečťanu a révě, u jiných jest lupenatý, na němž lze rozeznati část obsahující a část obsaženou. Obsahující díl jest kalich, obsah pak jest sám lupen čili plátek (folium), někde také tyčinka neb nitka (ligula seu stamen). Ve květu růží jest celá hlávka korunních lupenů, jejichž bílé částky nehty (ungues) slovou. Tyčinka jako nějaká nitka (ligula ceu filum) jest uprostřed květu, jejížto nejhořejší část tlustší a visutá jmenuje se prašník (apex). Samotná ta nitka mívá někdy název květu, jako na př. u šafránu (L. Čelakovský: Adam Zalužanský ze Zalužan ve svém poměru k nauce o pohlaví rostlin). Po stvoření tohoto překladu Čelakovský konstatoval, že Zalužanský o semenících neb aspoň o čnělkách nečiní nikde ani zmínky. Sprengelova letitá věta se teď ocitla v troskách a Zalužanský o své znalosti podstatných částí květu přišel také. Nešlo ani tak o semeníky a čnělky, pryč byl celý Sprengelův pestík (pistillum).
Co se vlastně stalo?
Čelakovský popřel, že by spojka seu (ligula seu stamen) měla disjunktivní funkci, říká, že nejsou tu míněny dvě věci. Ovšem znám například jistou starou právnickou větu, kde dvě „věci“ i při použití spojky seu evidentně míněny jsou: Omnis mulier, puella seu vidua. A co třeba pojednání o hlase z Etymologie Isidora ze Sevilly: Proprie autem vox hominum est seu inrationabilium animantium. Řekl bych, že nějaké takové pojednání o děvčeti a vdově nebo o hlase lidském a zvířecím znal i Sprengel, protože jeho vyjádření je pochopitelné jedině při tomto nazírání.
Dejme ale třeba Čelakovskému zapravdu, tvařme se, že seu disjunktivní význam skutečně nemá. Pak by ale stačilo chápat pojmy ligula seu stamen a ligula ceu filum jako dva odlišné pojmy. Vždyť text u ligula ceu filum lze s jemnou úpravou přeložit dobře i podle vzoru Čelakovského: „ligula jako nějaká nitka jest uprostřed květu, jejížto nejhořejší část tlustší a visutá jmenuje se apex“. Při troše dobré vůle můžeme snad odsouhlasit, že uprostřed květu je pestík, tato ligula tedy musí být pestík, a to hned i s bliznou (apex)! A stamen je potom tedy tyčinka. Sprengel se svým husotažným ligulam appellat filamentum, apicem antheram: stamen autem pistillum by byl sice zcela mimo realitu, ale v zásadě by byl na tom lépe, než Čelakovský s tyčinkami, protože by podle jeho podání pořád existovaly v Zalužanského popisu alespoň tři části květu. Znamenalo by to, že Zalužanský se všech hlavních částí květu opravdu dopočítal (je jedno, že bez čnělky a semeníku, je jedno, jak jim říkal – vždyť co růží zvou i zváno jinak, vonělo by stejně).
Jenže pak je tady ještě ta historka se šafránem: Ona ligula se prý někdy jmenuje po celé rostlině, klidně se jí říká třeba i šafrán. Jistě, vždyť slovo šafrán je skutečně označením jak pro taxon Crocus, tak pro šafránovou bliznu, a to dokonce například i v řečtině. V tom případě se ale tedy nebude asi jednat o tyčinku (jak soudili shodně Čelakovský i Sprengel), ale spíše o pestík, a navíc i s bliznou, o které si Sprengel musel logicky myslet, že je prašníkem (apex).
Pojďme si ale ještě trochu počíst v jiné dobové literatuře. Podívejme se, jak o šafránovém květu psal Zalužanského současník a kolega Adam Huber v českém překladu Matthiolova Herbáře z roku 1596: V prostřed jednohokaždého květu nachází se velmi červený šafrán, jako nějaké maličké jazýčky, s tříma pírky, mezi jinými žlutými pírky vyrostajíce, spůsobu všeho jako při Lilium vídáme. (…) Vypaluje se dystylováním voda z květu, z něhož šafrán ještě vytrhán nebyl. (…) Jiní takovou vodu pálí z šafránových květů, když se stamina aneb šafránová pírka prvé z nich vytrhají…
Šafránová stamina jsou tedy podle Huberova překladu nějaké maličké jazýčky s třemi pírky – tady přece není o čem diskutovat, tohle musí být pestíky s bliznami! A není to třeba hned i ligula seu stamen? (Mimochodem: latinský výraz stamen v nebotanickém slova smyslu znamená také nit na cívce, vřeteno. Nepodobá se snad pestík tak trochu vřetenu?) Jenže kde jsou potom tyčinky? Květy dělí Zalužanský (jak nám už výše přeložil Čelakovský) na nitkovité (lanugineus) a s korunními lístky (foliatum). Čím jsou ony nitky u květů bez lístků, můžeme jen hádat, ale asi se nespleteme, když prohlásíme, že to jsou tyčinky.
Musíme říci, že teď už by to měl Sprengel skoro správně, protože stamen je skutečně Sprengelovým pestíkem, apex by byl ale spíše bliznou než prašníkem a ligula může být cokoli, tedy obzvláště pokud je řeč o tyčinkách nebo pestících. Tyčinky jsou ale i jinde, neschovaly se nikam jinam, než do květů: lanugineum bude vlastně květ s nápadnými tyčinkami (bez korunních lístků) a foliatum s tyčinkami nejspíš méně nápadnými, leč s dobře vyvinutými korunními lístky.
Ať uznáme či popřeme disjunktivní funkci spojky seu, vždy z toho nakonec vyjde, že Zalužanského stamen zřejmě není Čelakovského tyčinka, nýbrž spíš Sprengelův pestík. Jen tak mezi námi: Zalužanský ve své 2. knize uvádí v popisu taxonu Crocus u barvy stamen údaje flavum, flammeumvé. O tom, že některé druhy šafránu mají pestíky i žluté, vím. Ale že by měl některý z nich tyčinky plamenné? Škoda, že ho Čelakovský i rovnou pro vědu nepopsal, hned bychom dnes měli o jeden vyhynulý druh více… Čelakovského zmýlil asi novodobý význam pojmu stamen, který už v jeho době (stejně jako dnes) označoval tyčinku. No, taky by se dalo říci, že Čelakovský nekriticky převzal konkrétní pojem vědy 19. století a snažil se jím znásilnit poznání 16. století. On by to tak nějak určitě napsal – to já tedy rozhodně ne…
Překládat staré texty není snadné. Najít slova není zas tak těžké, mnohem horší ale je přiřadit jim správný význam, ten se totiž mohl časem změnit, dokonce i zcela obrátit. Podle Zalužanského slohu, ve kterém klidně vedle sebe stojí jasné definice s básnickými obrazy a příměry, bychom mohli soudit, že mu nešlo ani tak o úplně přesné a precizní vyjadřování, jak ho z vědy známe dnes. Musíme se smířit s tím, že Zalužanský nám předkládá jasně vysvětleno jen to, co sám uznal za důležité, či vhodné. Zdá se, že tyčinky a pestíky nepotřeboval svým současníkům příliš vysvětlovat. Důležitější pro něj bylo třeba vědět, že květ je radostí rostliny – no uznejte, že to je přece senzační poznání! Takový přemilý pozdrav z úplně jiného světa.