Udělali jste pro dobrou úrodu okurek opravdu všechno? Je váš záhon k jejich výsadbě dobře prohnojen kompostní zeminou? Prokypřili jste pak náležitě půdu? A co místo, je skutečně dostatečně teplé a zároveň přiměřeně vlhké? Jistě dobře víte, že to s nimi není vůbec snadné.
Své o tom věděli už zahradníci římského císaře Tiberia (42 př. n. l. – 37 n. l.), jenž okurky miloval natolik, že jejich čerstvé plody vyžadoval mít na svém stole denně a nemínil si je odpustit ani v zimě. A tak byly císařské okurky pěstovány na pohyblivých záhoncích na kolečkách, které se v době krátkého a slabého zimního slunečního světla dopravovaly do speciálních skleníků. Aby byly plody co nejchutnější, vymýšleli jejich pěstitelé leccos, semena třeba před zasetím namáčeli po dva dny do medového mléka, prý pak byly lahodnější.
V Římě měli nejraději okurky co nejmenší, v provinciích zas hodně velké; aby byly co nejdelší, vkládali jejich květy do trubic, které je k podélnému růstu nutily. Později se zas květy zavíraly do roztodivných forem ve tvaru lidské tváře nebo zvířecích hlav, okurky takto deformované byly oblíbené ještě v raném novověku.
Vědělo se o náklonnosti okurek k vodě, tradovalo se, že jejich šlahouny se dokážou k blízké vodě doplazit i samy. Naopak když se pod okurku položila nádoba s olejem, plody se údajně hákovitě zakřivily, k oleji totiž chovaly obzvláštní odpor. Věřte nevěřte, i hromů se tehdejší okurky bály, svůj růst prý za bouřek obracely.
Předkové dnes pěstované okurky seté (Cucumis sativus) pocházejí zřejmě z himálajské oblasti severní Indie a jižní Číny, rostou tu na horských svazích v lesní a křovinaté vegetaci, jejich lokality stoupají až do nadmořské výšky okolo 2000 m. Celý rod zahrnuje na 60 druhů, najdeme je rozesety v tropech i subtropech východní polokoule. Plody některých z nich jsou konzumovány jako zelenina, ostatně k tomuto rodu patří třeba i dobře známý meloun cukrový (Cucumis melo) nebo kiwano (C. metuliferus). V Indii se okurky pěstovaly po celá staletí, jejich plody byly nejprve hořké, používaly se tedy především v medicíně. Později byly vyselektovány i okurky chuťově příjemnější, už ryze zeleninové.
Do zaalpské Evropy se nejspíš dostaly z jihu Balkánského poloostrova, dokonce i jejich jméno je snad původu řeckého. Pochází patrně ze slova „agouros“, které bylo odvozeno z výrazu „aoros“, což znamená nezralý – plody se sklízejí malé a zelené, takže vlastně zdánlivě nezralé. Ze staré literatury víme, že naši sousedé Poláci znali slovo „ogorek“ už v roce 1534, o našich „vokůrkách“ nebo také „vokuorkách“ se zmínil učenec Tadeáš Hájek z Hájku až v roce 1562. Už on však poznamenal, že jsou známé všem. V Čechách byly tehdy nejběžnější okurky krátké, vědělo se však i o plodech dlouhých – „hadových“. Lze předpokládat, že se u nás pěstovaly již od středověku, dál do západní Evropy dorazily o poznání později, zřejmě až na sklonku 16. století.
V raně novověkých Čechách se sklizené okurky uchovávaly nejčastěji v soli či octové vodě, ochucovaly se koprem a majoránkou. Používaly se však i jako lék. Na malé kousky nařezané okurky se přikládaly na otoky, obecně se vědělo, že to jsou rostliny tuze dobré k ochlazení jakékoli tělesné horkosti. Okurkové semeno rozdrcené s kmínem ve víně se používalo k zahánění kašle, okurky v medu léčily nemoci jater a ledvin, semeno pité s mlékem bylo dobré na neduhy močového měchýře, červenou nemoc i na bláznění. A okurkové listy vařené ve víně prý byly účinným obkladem i na psí kousnutí. Jeden by nevěřil, jak mocnou bylinu nám vlastně dávná Indie do Evropy poslala.
Poprvé publikováno pod titulem „Nejen znojemské“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 30. 7. 2022.