Abu’l Walid Muhammad ibn Ahmad ibn Muhammad ibn Rushd, anebo též latinizovanou podobou jména Averroes, se narodil v roce 1126 v andaluské Cordobě, zemřel dne 10. prosince 1198 v Marrakéši (dnes v Maroku). Byl to arabský filozof a lékař.
Pocházel z rodiny s dlouhou právnickou tradicí, jeho otec i děd byli vrchními soudci. Získal rozsáhlé vzdělání, nejdříve studoval jazyky, zákony, náboženství, matematiku. Později se věnoval filozofii a teologii, v Seville studoval medicínu, vše pod vedením význačných učenců. Stal se soudcem v Seville, později v Cordobě, zastával funkce u dvora v Seville, Cordobě a v Maroku. Po určitou dobu byl i osobním lékařem marockého chalífa. Když dobývali Almohádové Andalusii, ukončil svou politickou kariéru, jeho racionální pohled na filozofii a náboženství kolidoval s ortodoxními názory emíra Abu Yusufa Ya’qub al-Mansura.
Věnoval se psaní filozofických prací, ale zajímal se i o jiná témata – raná islámská filozofie, logika v islámské filozofii, arabská medicína, arabská matematika a astronomie, arabská gramatika, islámská teorie, právo šaríja, islámská právní věda. Napsal nejméně 67 originálních prací, tj. 28 filozofických, 20 lékařských, 8 právních, 5 o teologii, 4 o gramatice, navíc komentáře k Aristotelovým pracím a k Platonově Republice. Snažil se spojit Aristotelovu filozofii s novoplatónskými myšlenkami a islámským náboženstvím. Napsal komentáře ke všem v té době známým Aristotelovým dílům, ovšem v arabských překladech. Používal Aristotelovy myšlenky v arabském kontextu. Proto se dostal do sporu al-Ghazálím, který tvrdil, že aristotelismus v Avicennově pojetí uráží islám (práce Tahafut al-falasifa). Ve svém díle Tahafut al-tahafut obhajoval Aristotelovu filozofii a vyvracel al-Ghazaliho argumenty. Zastával názor, že není konflikt mezi náboženstvím a filozofií, jsou to jen rozdílné cesty k dosažení téže pravdy.
Dobře se vyznal v lékařství a jeho hlavní práce v tomto oboru byla sedmidílná Kitab al-Kulyat fi al-Tib, která vycházela z práce Ibn Zuhra (Kitab al-Taisir fi al-Mudawat wa al-Tadbir). Dokončil ji před rokem 1162. Kitab al- Kulyat je známá v latinském překladu jako Colliget. Část je věnována fyziologii, další patologii, diagnózám, hygieně a léčení nemocí. Podle svých pozorování tvrdil, že nikdo neonemocní dvakrát neštovicemi. Doplnil dobové znalosti o oku, vidění považoval za funkci sítnice (dříve připisováno čočce). Sepsal i kompilaci z Galénových prací a komentář k Avicennově Al-Kánun fi al-Tibb. Osud jeho prací byl různý – ve 13. století byly některé přeloženy do hebrejštiny a následně z ní do latiny, některé byly přeloženy přímo z arabštiny do latiny, některé práce se ztratily, některé zůstaly zachovány v překladech a nikoli v arabském originále. Přemýšlel o významu pitvy, zabýval se urologií a sexuálními poruchami. Doporučoval léčbu kombinací léků a potravy. Pozoroval pravděpodobně příznaky Parkinsonovy nemoci. Jeho filozofické názory ve středověké Evropě ovlivnily např. Tomáše Akvinského a židovské filozofy Gersonida a Maimonida.