Herman Boerhaave se narodil dne 31. prosince 1668 ve Voorhout poblíž Leidenu, zemřel 23. září 1738 v Leidenu. Nizozemský lékař, botanik, chemik.
Jeho otec byl kalvinistický kazatel, proto začal studovat nejdříve (1682) filozofii, teologii, jazyky a matematiku na univerzitě v Leidenu. V roce 1689 obhájil disertační práci z filozofie, ve které kritizoval např. Spinozu, a v roce 1690 začal studovat medicínu, především anatomii. Promoval v roce 1693 na univerzitě v Harderwijku (existovala od roku 1648 do 1811) a potom krátce působil jako praktický lékař, ale dále studoval. Od roku 1701 přednášel teoretickou medicínu na univerzitě v Leidenu jako lektor, v inaugurační přednášce komentoval Hippokrata. Od roku 1703 přednášel také botaniku, chemii a praktické lékařství. I jeho znalosti matematiky se uplatnily, např. při zřizování skleníků (1706) v leidenské botanické zahradě vypočetl úhel skleněné střechy pro optimální využití slunečních paprsků. Od roku 1709 již byl profesorem botaniky a medicíny. V roce 1714 obdržel profesuru klinické (praktické) medicíny a dohled nad nemocnicí, v roce 1718 získal ještě profesuru chemie.
Jeho práce Institutiones medicae in usum annuae exercitationis (Leiden 1708, později Vídeň 1775) byla přeložena do mnoha jazyků. Obsahuje teorii výuky medicíny a byla významná pro reformy lékařského školství a organizace zdravotnictví vůbec. Velmi důležitá je také práce Aphorismi de cognoscendis et curandis morbis (Leiden 1709; lékař na vídeňském dvoře Gerard van Swieten publikoval k práci 5 svazků komentářů), kde uvedl základy praktického lékařství a klasifikaci nemocí. Je pokládán za zakladatele klinické výuky s demonstrací příznaků přímo u lůžka nemocného a propagátora moderních univerzitních nemocnic. Pojmenován je po něm Boerhaavův syndrom, spontánní perforace jícnu při silném zvracení nebo kašli, následovaná průnikem žaludečního obsahu do mezihrudí (v roce 1724 popsal takový případ u admirála J. v. Wassenaera). Od roku 1718 byl také profesorem chemie. Z chemických prací jsou známa Elementa chemiae (Paříž 1724, 2 svazky, Leiden 1732). Boerhaavovy lékařské přednášky byly velmi oblíbené, protože učil i nové poznatky (Harveyův objev krevního oběhu atd.). Jeho osobnost přitahovala do Leidenu mnoho studentů. K jeho význačným žákům patřili např. lékař a botanik A. von Haller (1708–77), lékař G. van Swieten (1700–72), lékař a překladatel Boerhaavových děl do francouzštiny J. Offray de La Mettrie (1709–51), lékař A. de Haen (1704–76). Přednášky ovšem navštěvovaly i celebrity, např. Petr Veliký v roce 1716. Za Boerhaavem přicestoval do Leidenu i Voltaire. Měl také velký vliv na Linného. Byl členem vědeckých společností – v roce 1728 se stal členem Francouzské akademie věd, v roce 1730 členem Royal Society of London. V roce 1729 se vzdal profesury botaniky i chemie a věnoval se již jen medicíně, i když si nadále dopisoval s Linnéem.
Z jeho botanických prací jsou známé Index plantarum, quae in Horto Academico Lugduno Batavo reperiuntur (Leiden 1710), Index Alter Plantarum Quae In Horto Academico Lugduno-Batavo aluntur (Leiden 1720, 2. vydání Leiden 1727). Vychází z prací svých předchůdců (Gesnera, Clusia, Colonny, Cesalpina, Raye, Morisona, Hermana a dalších), popisuje historii botanické zahrady a uvádí přehled citovaných prací. Větší část díla je přehledem rostlin podle současných znalostí. Do skupiny Plantes submarine řadí i korály, mořské houby, chaluhy. Skupina Plantes terestrae se dělí na Simplicissimae (houby), Simpliciores (lišejníky, mechy, Plantae capillares tj. kapradiny), největší skupinou jsou Plantae magis perfectis (při jejich členění přihlíží především ke květům a plodům).
Botanická zkratka jeho jména je BOERH. Linné pojmenoval na jeho počest rod Boerhavia, Nyctaginaceae.
