Čekanka obecná (Cichorium intybus) je bylinou léta, její blankytně modré květy snad nikdo nepřiřkne rostlině žádné jiné. Od pradávna byla květinou váženou, vědělo se o jejích účincích léčivých, šuškalo se dokonce i o těch magických. A v zahradách pěstované odrůdy se používaly rovněž jako listová nebo kořenová zelenina.
Ve starých herbářích byly v této skupině modrokvětých hvězdnicovitých rostlin rozlišovány vlastně druhy hned čtyři: dva byly nazývány „čakankami“ (jeden z nich byl planý, druhý zahradní), dalším dvěma jen pěstovaným s listy výrazně širšími se říkávalo štěrbák. Obzvláštní štěrbák s listy hodně širokými a kadeřavými v 16. století údajně seli i v pražské císařské zahradě, připravovali tu z něj lahodný salát. Dobře se vědělo, že jej zle konzumovat i v zimě, stačilo podzimní listy rostliny zvednout ze země, zasypat pískem nebo zakrýt hrncem. Pak zůstaly bílé, křehké a svěží.
Ve staré medicíně byla čekanka ceněna hlavně při léčbě nemocí jater, používala se ale i u žloutenky a zimnice. Kořen se nakládal do cukru, byl dobrý na žaludek, ze směsi čekanky a několika dalších bylin se připravoval také léčivý sirup. Listy se přikládaly na otoky a vředy, pálená voda z čekankových květů sloužila k pročištění očí.
I do poezie se planá čekanka dostala, lidové písně o věrné dívce čekající u cesty na svého milého zpívali Češi i Němci. Když se její milý nevracel, proměnila se raději v čekanku, než aby si vzala za manžela někoho jiného; českou ozvěnu tohoto příběhu známe z Berounska od Karla Jaromíra Erbena, německou verzi zas z Novojičínska. Ze staré pověsti se časem stala víra v magickou moc čekanky, dokázala přinášet lásku a štěstí, stačilo se jejím rituálně získaným květem dotknout jiného člověka, aby z toho byla láska až za hrob.
Vykopávala se na svátek svatého Petra, na svatého Jakuba nebo o Velkém pátku, musela být ze země vytažena buď v naprostém mlčení, anebo při odříkávání magických formulek. Dobré bylo, když byl zájemce o čekanku bosý a nepoužil při zvedání rostliny holou ruku. Vlastníkovi takové byliny prý pak neuškodila ani žádná zbraň, byl chráněn před jakoukoli lidskou zlobou. Trochu podobnou zprávu o čekance probouzející lidskou náklonnost nám vlastně zanechal už římský učenec Plinius, poznamenal kdysi, že čarodějové, kteří si potírají svá těla čekankovou šťávou, se stávají oblíbenějšími a snadněji dosáhnou všeho, po čem touží. Zcela nejúčinnější prý byly čekanky bělokvěté – i ty je totiž možné vzácně zahlédnout.
Čekanková historie by nebyla úplná, kdybychom se nezmínili ještě o jednom jejím daru: od konce 18. století byl kořen zahradních čekanek používán i jako náhražka kávy – jistě jste slyšeli o cikorce. Dávala kávě osobitou barvu a vůni a především ji podstatně zlevňovala. První Evropan se s kávou údajně seznámil v Egyptě v roce 1584 a nejstarší doklad o konzumaci kávy na našem území pochází zřejmě z Litomyšle z roku 1669. První evropské kavárny byly otevírány na sklonku 17. století, v Praze zřídil nejstarší podnik tohoto druhu jistý arabský obchodník v roce 1714. I když káva nebyla zbožím nikterak levným, stalo se její pití v průběhu 18. století záležitostí velmi módní, a tak nebylo od věci ji falšovat. Cenově dostupnější náhražky kávy (kávoviny) se vlastně vyráběly z různých plodin, ale právě čekanková cikorka byla u nás nejrozšířenější. Už méně častá byla z cukrovky vyrobená tzv. cikorie mandlová a z fíků získávaná fíkovka, obě s chutí spíše nasládlou. Z obilných kávovin se používala káva sladová z pravého ječného sladu, rozšířená byla také káva žitná s chutí nahořklou. Co my víme, třeba nakonec i ta cikorka bude k navození lásky dobrá!
Text byl poprvé publikován pod titulem „Láska čeká u cesty“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 6. 8. 2022.