K rodu Brugmansia v současnosti patří sedm druhů pocházejících z Jižní Ameriky (Andy a Brazilská vysočina), také dva hybridy a mnoho kultivarů. V době květu jsou tyto keře naprosto nepřehlédnutelné, pro jejich obří trubkovité květy jim Britové, Němci i Portugalci říkávají „andělské trumpety“.
To čeština má pro ně už od roku 1823 pozoruhodné jméno „harliník“, i když novější literatura je označuje spíše jako durmanovce, zřetelněji se tak odráží jejich spřízněnost s durmany. S oblibou jsou tyto dekorativní keře pěstovány v zahradách a parcích subtropických a tropických oblastí, v klimatických podmínkách střední Evropy je však nezbytné rostliny před příchodem zimy přenést do bezmrazých prostor (postačuje temný sklep).
Vášnivým pěstitelům, kteří se rádi pyšní bohatou úrodou čarokrásných květů po nejrůznějších internetových zákoutích, se může zdát šokující a zcela nepochopitelné, že v roce 1923 vyšlo v ekvádorském Quitu nařízení vymýtit durmanovce ze všech zahrad, z veřejné zeleně i z blízkosti města. A Quito nakonec nebylo jediné, kde byly tyto keře ničeny, takže dnes může být v některých oblastech původního výskytu těchto druhů vcelku těžké jakýkoli durmanovec vůbec najít. Nutno si zároveň uvědomit, že veškeré přírodní populace těchto rostlin jsou vlastně již minulostí naprostou – všechny jsou v oficiálních ochranářských dokumentech klasifikovány jako druhy v přírodě vyhynulé, co se dochovalo, je pouze vysazené, či dokonce v daném regionu nepůvodní.
Důvod této devastace byl prostý. V Jižní Americe byly tyto rostliny vždy pěstovány jako magická ochrana proti zlým silám – často byly vysazovány u domovních vchodů a rohů, při zdech obydlí nebo také podél silnic, na okrajích polí a zahrad. Listy se od pradávna používaly i v tradiční medicíně, třeba jako prostředek k tišení bolesti zubů, horečky, ve formě obkladů i k léčbě zlomenin, popálenin, zánětů, artritidy, přidávaly se do koupelí. Sloužily i jako pesticid – některé látky v rostlině obsažené jsou pochopitelně prudce jedovaté. A nutno podtrhnout, že požití durmanovce může vyvolat nejen otravu, ale i silné halucinace.
Jako nejproblematičtější se však jeví skutečnost, že jed rostliny (říká se mu burundanga) bývá dodnes zneužíván i k páchání kriminálních deliktů – oběť se působením drogy dostane do tzv. chemické hypnózy, je pak vlastně svolná ke všemu, přičemž po procitnutí – již podvedená, okradená, znásilněná apod. – si zpravidla na nic nepamatuje. Právě zločinecké zneužívání jedu bylo hlavní příčinou likvidace těchto rostlin v okolí lidských sídel.
O účincích durmanovců se mohl přesvědčit už v roce 1537 Gonzalo Jiménez de Quesada, španělský conquistador a zakladatel dnešního kolumbijského hlavního města Bogoty. Nestačil se divit, když našel své vojáky malátné a napůl šílené – domorodci je totiž nejspíš jen tak přátelsky pohostili nápojem obsahujícím durmanovec. Své o nich věděl i francouzský přírodovědec Charles Marie de la Condamine, když kolem roku 1745 v Ekvádoru pozoroval oblibu této psychoaktivní rostliny u místních. Poznamenal, že intoxikace může trvat až 24 hodin, během kterých lidé mají velmi podivné vize.
Durmanovce jsou v době květu skutečně nádherné – hrabě Bedřich Berchtold z Uherčic a botanik Jan Svatopluk Presl o jednom z nich kdysi dávno dokonce prohlásili, že „v tom čase není nad něj pěknější rostliny“. Je však potřebné vědět, že durmanovce se k naivnímu experimentování s drogami rozhodně nehodí, dokonce i původní Američané svěřovali jejich používání při léčbě i rituálech jen nejzkušenějším šamanům. Tato exotická krása je opravdu dobrá především k potěšení oka.
Poprvé publikováno pod titulem „Jen na dívání“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 9. 9. 2023.
Fotografovala Jindřiška Vančurová.