Anglický publicista, farmář a autor zahradnického spisu The American Gardener William Cobbett v roce 1819 zcela vážně prohlásil, že šrucha zelná (Portulaca oleracea) je zlomyslný plevel, který konzumují jedině Francouzi a prasata, když nemohou sehnat nic jiného. Vždycky si na jeho krutou poznámku vzpomenu, když vidím na chodnících prorůstat šruchu mezi dlaždicemi. Pod každou dlaždicí je obvykle něco písku, pak ještě silnější vrstva štěrku, jenže ono to stejně stačí, aby mohla tato houževnatá bylina dobře prosperovat.
Francouzi ji opravdu v kuchyni používají, přimíchávají ji do salátů, vaří z ní omáčky a hlavně polévky, nejznámější je ta, do níž se krom šruchy přidává ještě šťovík. Jenže nejsou v tom vůbec ojedinělí, šruchu zná i kuchyně řecká, německá, v letech neúrody (např. v roce 1817) se šruchová polévka vařívala i v Čechách – a naopak na počátku 20. století byla zase údajně u nás častěji pěstována v zahradách panských.
Češi rostlině říkávali až do poloviny 19. století „kuří noha“, rozlišovali vždy dva druhy, jeden polní s poléhavými lodyhami, druhý zahradní s lodyhami vzpřímenými a širšími listy (ta je dnes označována jako poddruh P. o. subsp. sativa). Syrová šrucha má chuť nevýraznou, ne zrovna lahodnou, po krátkém povaření se promění v mírně slanou až lehce nakyslou. Listy z lodyhy při vaření opadají, čímž tedy vlastně polévku svérázně zahustí. Vývar je samozřejmě dobré doplnit ještě i dalšími vhodnými ingrediencemi. Vyseté rostliny dřív zahradníci postupně jednotili, jejich větvičky vyštipovali, nakonec prý mohly být lodyhy až na prst silné a chutí trochu připomínaly chřest, nakládaly se pak i do octa.
Do jaké míry znal šruchu už starověk, až tak jasné není. Říman Plinius se sice o jakési rostlině jménem „porcillaca“ ve svém zásadním přírodovědném díle zmiňoval poměrně obsáhle, avšak blíže ji nepopsal, jméno by mohlo odkazovat i na nějaký pryšec. Mimořádných schopností jí tehdy bylo připisováno snad až příliš mnoho: uměla prý zneškodnit zvířecí jedy, byla protijedem blínu, napravovala špatnou vodu, léčila vředy a puchýře, jako mazání byla dobrá i na dnu. Přikládala se na oči, tišila bolest zubů i jejich trnutí, hojila dásně, když se vložila pod jazyk, zaháněla žízeň. Posilovala žaludek, ledviny a močový měchýř, ochlazovala střeva, vylepšovala dech, snižovala horečku, odstraňovala bolest šíje, léčila padoucnici, doporučovalo se ji podávat ženám po porodu. Navíc vypuzovala z těla parazity, umravňovala chlípné sny i pohlavní žádostivost. Věřilo se dokonce, že mnohá trápení odstraní už jen pouhopouhé nošení kořene této rostliny na krku. Zázrak!
Literatura 16. století řadu těchto účinků zopakovala, avšak navíc vyzvedla její použití v kuchyni – patřila teď i do polévek, lisovala se z ní šťáva, listy se přidávaly do salátů. Takto podávaná údajně odstraňovala pálení žáhy, pomáhala ledvinám i močovým cestám. Nesmíme opomenout, že o novodobou renesanci šruchy se v šedesátých letech 20. století zasloužili i američtí hipíci, pro „děti květin“ představovala vítané obohacení jídelníčku. A vybrali si dobře, prokazatelně obsahuje vitaminy C a B, rovněž mnohé minerály, jedlá jsou i její semena.
K celému rodu Portulaca dnes patří na 150 druhů, vyskytují se na obou zemských polokoulích. V našich zahradách je jako dekorativní letnička vysazována i původem jihoamerická šrucha velkokvětá (Portulaca grandiflora), která také občas zplaňuje, stačí jí rovněž jen trocha hlíny hned za plotem zahrady. Dost velké květy má také americká šrucha stínomilná (Portulaca umbraticola) – ta se pěstuje především jako půvabná okrasa balkónů.
Poprvé publikováno pod titulem „Francouzská hipísačka“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 5. 8. 2023.