Co jsou to vlastně hadce? Serpentiny či ofiolity jsou horniny mimořádných vlastností. Vznikly metamorfózou v průběhu horotvorných pochodů za mimořádně vysokých teplot a tlaků. Jejich vznik je spojován především s vrásněním v důsledku kolize dvou zemských desek. Hadce vznikaly v různých dobách – např. středoevropské jsou prvohorní, zatímco na Balkáně se setkáváme s hadci, které vznikaly v souvislosti s alpinským vrásněním.
Hadce mají specifický chemismus – jde o horniny s převahou křemičitanů, ale zcela zásadním rozdílem je náhrada hlavního dvojmocného kationtu. V hadcích zaujímá místo obvyklého vápníku hořčík, vápníku bývá v hadcích naopak přímo katastrofický nedostatek. Průvodním znakem hadců bývá také to, že na ně bývají navázány žíly s rudami těžkých kovů, zejména mědi, niklu, kobaltu a chrómu. Tyto žíly vznikaly spolu s hadci za podobných teplotních a tlakových podmínek.
Chemické vlastnosti hadců mají zcela zásadní vliv na rostlinstvo. Hadce jsou „nestravitelné“ pro rostliny, které vyžadují vápník. Ale pozor, protože často mívají vysoké pH, vápence i hadce mohou mít společné právě ty druhy, kterým nejde o vápník jako takový, ale o zásaditý podklad. Absence vápníku může mít stresující a někdy i mutagenní účinek, který mohou dále zvyšovat obsažené těžké kovy.
Rozdílná druhová skladba na hadcích je ovšem způsobena skutečností, že vznik těchto hornin neprovázely pokaždé naprosto stejné podmínky. Jednotlivé lokality se tedy liší mírou tzv. ofiolitizace (dalo by se říci prohadcování), rozdíly mohou být způsobeny rovněž vlivem průvodních těžkých kovů.
Ve všech názvech těchto hornin se objevují hadi (v latině je had serpens, v řečtině οφιο). Tato označení odrážejí velmi tmavou, černozelenou barvu horniny, která se na jaře rychle prohřívá a studenokrevným živočichům usnadňuje probírání ze zimní strnulosti. Na hadcích se ještěrky i hadi skutečně s oblibou soustřeďují.
Na hadcích bývá obvykle vegetace s nápadně odlišnou druhovou skladbou než na sousedních nehadcových substrátech. Je to dáno tím, že pro mnoho běžných rostlin jsou tyto horniny jedovaté. V průběhu historie v krajině působily jako jakýsi filtr – na hadcích nepůsobily zdaleka tak silné konkurenční tlaky jako na nehadcových horninách, v důsledku čehož se na nich snadněji uchovávaly relikty (pozůstatky) ze starších migračních vln. Tento efekt nápadně odhalují už dřeviny – ve středoevropských podmínkách je na hadcích nejčastějším stromem borovice lesní (Pinus sylvestris), v jižní Evropě je to často i b. černá (Pinus nigra) nebo také b. přímořská (Pinus pinaster). Hadcové podmínky dobře snášejí i duby – např. u nás na Mohelně dub letní (Quercus robur). Zato buk (Fagus sylvatica), habr (Carpinus betulus), ale i javory (Acer) nebo lípy (Tilia) jsou na hadec velmi citlivé.
Borovice i duby mají ve střední Evropě ovšem ještě další důležitou vlastnost: jejich porosty nejsou úplně zapojené, jejich koruny nevrhají tolik stínu. Pod borovicemi i pod duby tedy panují pouze polostinné podmínky, v nichž mohou přežívat i druhy s vyššími nároky na světlo. Dá se říci, že nápor náročnějších listnáčů, které vytvářejí zapojené stinné lesy, v poledové době takové byliny z naší krajiny plošně vymazal. Jedno z možných útočišť těchto rostlin byly právě hadce, které dokázaly „ochránit“ jim příznivou skladbu dřevin. Tento fenomén v jiných částech světa a v jiných vegetačních podmínkách fungoval velmi podobně.
K typickým reliktům hadcových lokalit v ČR patří např. mochna Crantzova (Potentilla crantzii) na Dolnokralovických hadcích nebo vítod hořký (Polygala amara) u Dukovanského mlýna. Mutační charakter hadců se projevuje v přítomnosti specifických druhů, které jinde prakticky nenajdeme. Mezi ně patří zejména hadcové kapradiny – ve střední Evropě to jsou zejména sleziník hadcový (Asplenium cuneifolium) a sleziník nepravý (Asplenium adulterinum). Do určité míry k nim patří i podmrvka hadcová (Notholaena marantae), ta však v jižní Evropě vstupuje i na jiné geologické substráty. Kapradiny se snadno šíří, proto mohou „vychytávat“ i plošně nevelké ostrůvky této horniny rozptýlené v krajině.
Rostliny s menším potenciálem dálkového šíření mohou tvořit na hadcových ostrůvcích endemity. V České republice je takovým endemitem rožec kuříčkolistý (Cerastium alsinifolium), který se vyskytuje na dosti kompaktním ostrůvku hadců ve Slavkovském lese severně od Mariánských Lázní, a kuřička Smejkalova (Minuartia smejkalii) na české straně Českomoravské vysočiny.
Typickým hadcovým endemitem v Rakousku je např. netřesk Sempervivum pittonii, které roste jen na malém území nedaleko města Bruck an der Mur. Větší počet hadcových endemitů najdeme v Itálii (např. trávničku Armeria denticulata na hadcích v Toskánsku), a zejména na Balkáně. Zde najdeme i staré endemické typy reliktního charakteru, mezi něž patří např. zlatice Forsythia europaea, jakož i brutnákovité rostliny Paramoltkia doerfleri a Halacsya sendtneri, které jsou součástí vývojově značně izolovaných monotypických rodů. Co se týká těžkých kovů, v Bosně provázejí hadcové lokality četné výskyty polymetalických rud, z nichž se získává zejména olovo a zinek, v Albánii především chróm, v Řecku měď.
Kde najdeme hadce jinde ve světě? Skoro všude, ale jejich vlastností je to, že vždy mají pouze ostrůvkovitý charakter. V Severní Americe jsou rozsáhlejší výchozy hadců zejména v severní Kalifornii, kde vznikly v průběhu třetihorního vrásnění andského řetězce. V Africe najdeme rozsáhlejší hadcový ostrov na zambijsko-konžské hranici, který proslul jako jedno z nejvýznamnějších světových nalezišť měděných rud. K nejvýznamnějším hadcovým lokalitám patří také Nová Kaledonie s velmi reliktní a endemickou flórou. Na hadcové horniny je vázána většina z tamních starobylých reliktních druhů nahosemenných rostlin z rodu Araucaria i fylogeneticky nejstarší dosud přežívající krytosemenná rostlina Amborella trichopoda. Novokaledonské hadce jsou rovněž známy jako jedno ze světově nejdůležitějších dolovišť niklové rudy.
Pokud chceme rekapituovat, kde všude najdeme hadce a hadcovou vegetaci u nás, je třeba zmínit hadce na Mariánskolázeňsku. Jsou v neobvykle vysoké poloze a jejich půdy jsou, i v souvislosti s humidním klimatem, neobvykle kyselé. Ojedinělý hadcový ostrůvek najdeme na Domažlicku u Poběžovic, více je jich v jihočeské části Pošumaví, zejména na úpatí Blanského lesa – nejrozsáhlejší jihočeský hadcový masiv se rozkládá v okolí Křemže (na tento hadcový ostrůvek je také vázáno niklové zrudnění). Další najdeme na okrajích Českomoravské vrchoviny – na české straně např. u Mladé Vožice, Dolních Kralovic a Chotěboře, na moravské straně zejména u Mohelna a v jeho širším okolí, ale také poblíž hradu Pernštejna, u Polné i u Letovic. Na severní Moravě jsou hadcové ostrůvky soustředěny do území mezi Šumperkem, Hanušovicemi a Starým Městem pod Sněžníkem. V karpatské části České republiky hadce zcela chybějí.
Protože se flóra a vegetace hadcových ostrůvků značně liší od okolí, většina významných zachovalých lokalit je dnes u nás územně chráněna. Hadcová step u Mohelna patří u nás k nejznámějším rezervacím vůbec, její oficiální ochrana byla vyhlášena již památným silvestrovským výnosem z roku 1933, jímž byly ustaveny první státní přírodní rezervace u nás. V minulosti odtud bylo popsáno mnoho drobných odchylek různých rostlinných druhů na úrovni forem – představovaly nápadně drobné rostliny s normálně vyvinutými květy, které dostaly souhrnné označení nanismy. Dnes se s nimi na Mohelně prakticky nesetkáme – není vyloučeno, že šlo o ekomorfózy, ovlivněné synergickým účinkem hadců, sucha a tepla.
Zabezpečit hadcové lokality územní ochranou je nezbytné vzhledem ke zkušenosti, že mnohé výchozy hadců byly v minulosti vytěženy. Hadec má specifické fyzikální vlastnosti – u nás se využíval jako kamenivo při výstavbě silnic, ale i např. při budování hrází rybníků. Hadec měl ale využití i jako dekorační kámen v umění – tmavé pásy proslulé pruhované fasády dómu ve Florencii tvoří právě tato hornina, odedávna těžená na kopci Monte Ferrato nad toskánským městem Prato. Monte Ferrato je ovšem též známá botanická lokalita.
Fotografovali Alena Vydrová, Vít Grulich, Petr Krása a Ladislav Hoskovec.