Syn.: Helleborus altifolius Steud., Helleborus grandiflorus Salisb.
Čeleď: Ranunculaceae – pryskyřníkovité
Rozšíření: Hory jižní a jihu střední Evropy – Východní Alpy, Apeniny, Dinaridy. U nás se tento druh často pěstuje v zahradách a parcích, místy i zplaňuje (např. Litoměřicko, Českomoravská vrchovina, Jeseníky).
Ekologie: Roste na skalnatých svazích a křovinatých stráních, v lesích a lesních lemech, na vápenci, až do nadmořské výšky kolem 1900 m. Kvete od ledna do března.
Popis: Vytrvalá bylina s krátkým oddenkem, 15–30 cm vysoká. Lodyha je přímá, listy jsou lysé, kožovité, přízemní řapíkaté, členěné v obkopinaté úkrojky, v horní polovině oddáleně zubaté, lodyžní listy jsou celistvé, vejčité, světlejší. Květy vyrůstají po 1–2(–3), jsou rozevřené, bílé až narůžovělé, na bázi nažloutlé, dosahují 5–8 cm v průměru. Plody jsou měchýřky.
Ohrožení a ochrana: Čemeřice černá je chráněným druhem v Rakousku a Německu.
Využití: Čemeřice černá je velmi oblíbená trvalka, v zahradách se často objevují i kultivary s většími květy, odlišná bývá také jejich doba květu (některé kvetou už koncem podzimu). Někdy jsou zaměňovány s čemeřicí východní (Helleborus orientalis).
Ohromnou reputaci měly všechny čemeřice už ve starověku, staly se námětem řady antických pověstí. Jsou to sice rostliny jedovaté, když se to ale s nimi umělo, dokázaly napravovat mnohé lidské neduhy. Jenže uměl to s nimi nejspíš málokdo, existoval navíc ještě jeden velmi podstatný problém – dávná medicína k tomuto rodu řadila rostlin hned několik, a to dokonce i značně nepříbuzných. Když tedy slyšíme staré zvěsti o čemeřicích, nemůže si být zas až tak jistí, o jakou rostlinu ve skutečnosti vlastně šlo. Hlavní druhy byly tehdy sice jen dva, jenže ty dnes chápeme jako celé samostatné rody: kromě skutečných čemeřic, kterým se říkávalo „černé“, sem patřily i tzv. „bílé čemeřice“, což však byly dnešní kýchavice (Veratrum). Dokonce ještě v raném novověku činilo jejich rozlišování nemalé potíže, situaci v zaalpském prostoru navíc komplikovaly babky kořenářky, jež se snažily nahrazovat u nás těžko dostupnou pravou černou čemeřici tzv. „českým elleborem“. Jenže tím vlastně byl na našich stepních stráních sebraný hlaváček jarní (Adonis vernalis), druh rovněž silně jedovatý. Taková záměna mohla přinést více škody než užitku.
Nejenže se černou čemeřicí vykuřovaly antické domy, léčilo se jí dokonce šílenství a ochrnutí, zabírala na dnu, záněty kloubů i oční zákal, používala se rovněž ve veterinární medicíně. Nejúčinnější rostliny prý pocházely z řecké hory Helikon, která byla chvalně známá výskytem mnoha zázračných bylin. Může být zajímavé, že v okolí této hory se ve skutečnosti vůbec nevyskytuje ona nám dobře známá a tolik opěvovaná čemeřice černá, ale spíš jihobalkánský druh Helleborus cyclophyllus. Lék z byliny získaný se neměl podávat za oblačného dne, vždy raději v létě než v zimě, tělo nemocného se na první dávku také muselo připravit po celý týden podávanými speciálními dietami, při nichž byla nutná i abstinence. Jakoukoli samoléčbu čemeřicí v současnosti musíme samozřejmě označit za naprostý hazard s vlastním zdravím.
Poznámka: V současnosti je rozlišováno 15 druhů čemeřic (POWO 2022), jejich domovem je Evropa, západní Asie i severoafrické Maroko, jeden druh znají dokonce až ve střední Číně.
Fotografovali Ladislav Hoskovec, od 13. 1. do 22. 5. 2004 (Česko, Brno a Rakousko, okolí Mixnitz); Filip Holáň, v květnu 2009 (Rakousko, pod vrcholem Hochkar).