Hrách na stěnu házet, vítr v polích honit, vodu z rybníka po lžících do potoka nosit… Všechna tato rčení se vyjadřují o marném konání. Nesmyslnost chytání větru lze pochopit snadno, nikdo jistě nepochybuje ani o nevhodnosti používání lžic k výlovu rybníka. Jenže jak je to s tím hrachem? Proč zrovna hrách, proč ne třeba fazole nebo cokoli jiného?
Hrách setý (Pisum sativum) provází člověka od nepaměti. Za jeho domovinu je obecně pokládána oblast Blízkého východu a Středozemí, velmi rychle se však rozšířil i do končin odtud vzdálených; ve střední Evropě jej archeologové dokládají už od mladší doby kamenné. Samotné české slovo hrách mohlo ale označovat i jiné rostliny, hrachem byl nazýván vlčí bob, takže lupina bílá (Lupinus albus) byla škrkavičným hrachem, lupina žlutá (Lupinus luteus) hrachem římským. Fazol šarlatový (Phaseolus coccineus) byl v řeči lidové zas hrachem tureckým, hrachor jarní (Lathyrus vernus) hrachem vraním. A aby se to nepletlo, tak vikvi ptačí (Vicia cracca) se říkávalo ptačí hrách. V zásadě však staří Čechové rozlišovali skutečný hrách jen dvojí: větší zahradní a menší polní. Na polích a v zahradách se zaséval nejčastěji na Zelený čtvrtek, věřilo se, že pak bude mít nejvíce lusků.
Soudilo se, že je lepší hrách nejíst syrový, hrachové lusky prý způsobují výraznější nadýmání, moc oblíbené kdysi nejspíš nebyly. A tak se hrášek hlavně vařil, připravovaly se z něj kaše a posilující polévky. Mohl se i drtit, to se pak používal k zábalům zanícených míst na kůži, hrachovou vodou se umývaly prašivinou olezlé hlavy, byla dobrá i na hojení ran řezných a bodných. Ovšem hrách sloužil i při čarování, hrnek s hrachem zakopaný pod planou hrušní měl přivodit proklínanému spoustu boláků a vředů, kterých se mohl zbavit jedině až vykopáním onoho hrnku. V Německu hrách hozený do ohně měl dokonce očišťovat tělo od bradavic – tolik odstraněných bradavic, kolik spálených hrášků. Nejpozoruhodnější jsou však pověry, v nichž se zasnuboval s useknutou hadí hlavou. Hrách z lebky mrtvého hada vyrostlý měl totiž dopomoci k porozumění husí řeči a ještě hrůzněji si údajně zajišťovali svou neviditelnost pytláci – na hlavy si kladli věnce spletené z hrachu vyrostlého z hadových očí a přitom ještě polykali hrášky vzešlé z hadovy tlamy.
Velmi pozoruhodným dávným českým zvykem bylo rozhazování hrachu ve staveních. O Štědrém večeru se jím po světnicích házelo hned natřikrát: nejdřív prý na pěkná hnědá hříbátka, pak na červená telátka, nakonec ještě na bílá jehňátka. Věřilo se, že všechna tato mláďata se pak v novém roce ve chlévech statku objeví v obzvláště hojném počtu. Na Slovensku se vařený hrášek sypal o tomto výjimečném dni i slepicím – samozřejmě proto, aby dobře po celý rok nesly. Východní Slované zas házeli hrachem po nevěstě a ženichovi, to aby novomanželé měli brzo hodně dětí. A hrách byl občas nepostradatelný i o Velkém pátku, třeba v okolí Českého Brodu se v tento den tlouklo pytlíkem hrachu do ovocných stromů, to aby stromy měly tolik plodů, kolik je hrášků v pytlíku. Vždy se tedy jednalo o snahu zajistit dobré rozmnožení veškerého domácího hospodářství, hrách měl zlepšit úrodu, ale přinést i kupu dětí. Nejspíš to byla schopnost hrachu bobtnat, zřetelně zvětšovat svůj objem, která ještě ve spojení s jeho snadnou klíčivostí naše předky tolik zaujala. Stal se dokonalým symbolem plodnosti a veškerého rozrůstání.
Když hodíte cokoli na stěnu, nejspíš to spadne – inu, hrouda nejen nohy víže. A na stěně nevyklíčí dokonce ani tak skvělý pradávný symbol plodnosti, jakým je hrách. I kdybyste ho tam třeba hřebíkem přibili, nic to platné nebude. Tak mě napadá: co třeba vyzkoušet ty českobrodské hrachové pytlíky?
Mírně pozměněná verze článku, který byl poprvé publikován pod titulem „Marnost nad marnost“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 20. 5. 2022.