Soupis pramenů:
- Plinius: Historia Naturalis XXV; 1. století: Aizoon, Buphthalmon, Zoophthalmon, Stergethron, Hypogeson, Ambrosia, Amerimnon, Sedum magnum
- Dioscorides: Περί ὕλης ἰατρικής (De Materia Medica); 1. století: ἀείζῳον τὸ μικρόν (Aeízōon mikrón), Petrophués, Brótion, Kheimerínē, Keraunía, Vitalis, Cardus sempervivus, Etieikeltá
- Pseudo-Apuleius, Herbal; Manuskript, Oxford, Bodleian Library, MS. Ashmole 1431; Anglie, St. Augustine’s abbey, Canterbury, asi 1070–1100: Semperviva
- Miscellaneous medical and herbal texts; Manuskript, Oxford, Bodleian Library, MS. Ashmole 1462; Anglie, konec 12. století: Sempervivum
- Bartholomaei Mini de Senis; Platearius; Nicolaus of Salerno: Tractatus de herbis. Manuskript, British Library, Egerton 747; Itálie (snad Salerno), mezi lety 1280 a 1310: Semp[er]viva
- [R]ogatu plurimo[rum]…; Mainz, Peter Schoeffer, 1484: Semp[er]viva
- Gart der Gesundheit; Augsburg, Johann Schönsperger, 1485: Barba iovis
- Gart der Gesundheit; Augsburg, Johann Schönsperger, 1487: Barba iovis
- Ortus sanitatis; Mainz, Jacob Meydenbach, 1491: Barba Jovis, Semperviva
- Gart der Gesundheit; Augsburg: Johann Schönsperger, 1493: Barba iovis
- Hortus sanitatis; Strassburg, Johann Prüss, 1497: Barba iovis, Semp[er]viva
- Černý: Knieha lékarská, 1517: Semperviva
- Bock: Kreuter Buch, 1546: Barba Jovis, Sedum, Semperviva, Ambrosia, Chrysospermon, Zoophthalmon, Buphthalmon, Bovis oculum, Stergethron, Aeonion, Aichryson
- Fuchs: Plantarum effigies…; Lyon 1549: Sedum maius
- Mattioli: Commentarii secundo aucti, in libros sex Pedacii Dioscoridis Anazarbei de medica materia, Venetiis 1559: Sedum maius, Sempervivum
- Mattioli (Hájkův překlad): Herbář jinak Bylinář; Praha 1562: Sempervivum
- Dodoneus: Crŭÿde boeck; Antwerpen 1563: Sempervivum majus
- Clusius: Caroli Clusii Atrebatis Rariorum aliquot stirpium: per Pannoniam, Austriam…; Antverpiae 1583: Cotyledon
- Mattioli (Huberův překlad): Herbář aneb Bylinář; Praha 1596: Sedum sive Sempervivum majus, Barba Iovis.
- Besler: Hortus Eystettensis, 1613: Sedum vulgare
- Tabernaemontanus (Bauhinovo zpracování): Neu vollkommen Kräuter-buch; Basel 1731: Sedum majus, Sempervivum, Barba Jovis, Umbilicus
- Linné: Caroli Linnaei … Species plantarum; Holmiae 1753: Sempervivum
Přísada nápoje lásky, která se nelíbí štírům a bleskům
To, čemu říkáme netřesk (Sempervivum), mělo v minulosti vždy více jmen a k tomu i početné příbuzenstvo. Přímo klasické pojetí tohoto „rodu“ najdeme už u Plinia, který ve své 25. knize píše:
Cotyledon parvula herba est, in cauliculo tenere, pusillo folio pingui, concavo ut coxendices. Nascitur in maritimis petrosisque umidis, radice olivae modo rotunda. Oculis medetur suco. Est aliud genus eiusdem sordidis foliis, latioribus densioribusque circa radicem velut oculu cingentibus, asperrimi gustus, longiore caule, sed pergracili. Usus ad eadem quae sativi aizoi.
Duo genera eius: maius in fictilibus vasculis seritur, quod aliqui buphthalmon appellant, alii zoophthalmon, alii stergethron, quia amatoriis conveniat, alii hypogeson, quoniam in subgrundiis fere nascitur; sunt qui ambrosiam potius vocant et qui amerimnon, Italia sedum magnum aut oculum aut digitillum. Alterum minusculum, quod erithales vocant, alii trithales, quia ter floreat, alii erysithales, aliqui isoëtes, Italia sedum, sed aeque aizoum utrumquem, quoniam vireat semper. Maius et cubiti altitudinem excedit, crassitudine plus quam pollicari. Folia in cacumine linguae similia, carnosa, pinguia, larga suco, latitudine pollicari, alia in terram convexa, alia stantia ita, ut ambitu effigiem imitentur oculi. Quod minus est, in muris parietinisque et tegulis nascitur, fruticosum a radice et foliosum usque ad cacumen, foliis angustis, mucronatis, sucosis, palmum alto caule. Radix inutilis.
Huic similis est quam Graeci andrachnen agrian vocant, Italia inlecebram, pusillis latoribus foliis et breviore cacumine. Nascitur in petris et colligitur cibi causa.
Všechny tyto rostliny – tedy Cotyledon, Aizoon v obou typech a dokonce i bylina, které Plinius říká Andrachne nebo Inlecebra – měly podle starých lékařů podobný účinek, používaly se při léčení očí, uší (listíčko netřeskové doporučoval při léčení hluchoty i náš Křišťan z Prachatic), zaháněly bolest hlavy, některé byly i protijedem proti rostlinným i živočišným jedům. Plinius samozřejmě nezapomíná ani na detaily pověrečné, uvádí, že velké Aizoon se hodí i pro přípravu nápoje lásky a jen jeho pouhá přítomnost v ruce člověka byla údajně ochranou proti bodnutí štíra. Obecně známou historii o střechách posetých netřesky, kterým neuškodí žádný blesk, Plinius neuvádí, tato pověra je spíše až středověká a váže se ke Capitulare de villis Karla Velikého (…et ille hortulanus habeat super domum suam Jovis barbam). Najdeme ji proto třeba až v mnohem mladším Huberově vydání Matthiolova Herbáře z roku 1596 (nedá mi to, abych aspoň okrajově nezmínil i jinou pověrečnou vlastnost netřesku: v Čechách se podle něj věštívala budoucnost).
Antická medicína spojovala rostliny s podobnými vlastnostmi často do jediné větší skupiny, stejně tomu bylo v tomto případě. Rostliny Cotyledon a Inlecebra sice ještě nabývaly samostatnosti trochu větší, oba typy „rodu“ Aizoon však byly chápány velmi blízce. Dnes bychom je rozdělili jednoduše na rody Sempervivum na jedné straně a Sedum na straně druhé (Pliniova Cotyledon by byla dnešní Umbilicus a skálomilná Inlecebra jistě nebude dnešní Illecebrum, ale také spíše příslušník rodu Sedum). Samotné Sempervivum bychom mohli ještě rozčlenit na Opizův rod Jovibarba, ale též na Aeonium, které u nás najdeme už v druhém českém vydání Matthiolova Herbáře z roku 1596 jako Sempervivum arborescens. Je zde chápáno jako rostlina mediteránní, jako země původu se zde přímo jmenují Portugalsko, řecké ostrovy Korfu, Chios a také italská Padova – snad zdejší botanická zahrada. Ovšem jinak je tento druh zmíněn už v Dioskoridovi jako ἀείζῳον μέγα, aeízōon méga. Starověku však byla naše taxonomická kritéria neznámá, tehdy se vytvářely skupiny rostlin spíše podle jejich užitečnosti pro člověka – pro obojí tedy platilo jediné jméno Aizoon.
Celý středověk a raný novověk žil v kolísání mezi jmény Sempervivum a Sedum. Tuto dvojici jmen v inkunábulích doplňovala ještě Barba Jovis, u rozchodníků se používala i jména Crassula a Vermicularis (například v Gart der Gesundheit z roku 1485 nebo u našeho Černého), také Fabaria nebo Telephium (zde šlo již o „pravé“ rozchodníky „aneb průtržné koření“ z dnešního rodu Hylotelephium). Zdá se však, že postupující novověk stále více upřednostňoval pro netřesk jméno Sedum. Snad to souviselo s renesančním návratem k antice a klasické literatuře, kde se jméno Sempervivum zřejmě vůbec neobjevovalo. Sami jsme ho vlastně zaznamenali až v Herbarium Apuleii Platonici a toto dílo patří jistě už spíše středověku.
Zmatků při užívání jmen Sempervivum a Sedum najdeme ve staré literatuře ještě daleko více. V této souvislosti příkladem obzvláště zářným může být případ Clusiův. Ten totiž sice okruh netřesku (označoval ho vcelku nevhodně pliniovským jménem Cotyledon) výrazně rozšířil, zaznamenal řadu různých horských typů této rostliny a od rodu Sedum ho jasně oddělil, avšak je zajímavé, že pod jméno Sedum nekladl jen rozchodníky (tedy Sedum v dnešním pojetí), ale přiřadil sem i horské lomikameny (dnešní rod Saxifraga), pochybky (Androsace) a chudiny (Draba) – spojil je všechny pod jediné jméno Sedum alpinum. Opačnou tendenci rody rozdrobovat zaznamenáme u jeho současníka Dodonea. Ten netřesk označuje jako Sempervivum maius, dokonce jako Sempervivum pojmenovává i jeden typ rozchodníku (Sempervivum minus), ovšem pro jiný rozchodník již používá jméno Crassula minor a ještě další označuje jako Illecebra. Nejednotnost je i v jednotlivých českých vydáních Matthiolova Herbáře. U Hájka jsou netřesky i rozchodníky Sempervivum, Huber ale evidentně u nich preferuje jméno Sedum.
Novodobý pohled vnesl do této záležitosti teprve K. Linné, který všechny zmiňované rody od sebe jednoznačně rozlišil.
Z ikonografického hlediska můžeme netřesk na středověkých zobrazeních obvykle charakterizovat jako strohou listovou růžici. U tohoto pojetí lze však zaznamenat i řadu nesrovnalostí, podobně totiž byly zobrazovány i jiné rostliny, nezřídka naprosto odlišné (Buglosos, Cynoglossa, Flominos aj.). Naštěstí se k listovým růžicím netřesku někdy přimalovávaly i výhony s mladými rostlinami, které jsou pro něj velmi charakteristické. Podívejme se však ještě na dvě rozetové rostliny ze středověkých rukopisů, které byly ve své podobě snad nejstálejší: je to jistá Achillea (Millefolium) a také Cestros.
Zařazení těchto rostlin k dnešním rodům není snadné. Achillea je zmíněna i u Plinia, a to hned ve dvou typech: první s lodyhou loket vysokou, rozvětvenou, s listy rostoucími hned od báze, druhý s lodyhou asi stopu vysokou, namodralou, nevětvenou, ze všech stran obrostlou okrouhlými lístky. Pliniův Cestros (cestros sive psychrotrophon quae Vettonica sive serratula) bývá v současné literatuře někdy identifikován jako Betonica officinalis nebo Sideritis syriaca, což se podle historických vyobrazení jeví jako dosti nepravděpodobné. Plinius ho popisuje jako bylinu se sukovitým stonkem, dva lokty dlouhým, z kořenů by měl vyhánět vroubkované listy, semeno by mělo být nachové. Podle pověsti má chránit dům, u kterého je zaset, před všemi mrzutostmi. Tyto rostliny mohou být ve starých pramenech za netřesk zaměněny nejsnadněji, jejich přesná identifikace je nejistá.
Novověká zobrazení netřesku již nečiní při určování potíže, rostlina je ve většině případů vyobrazena v době květu dosti věrně, nezaměnitelně. V rané éře knihtisku si můžeme povšimnout dobově příznačné zrcadlové inverze vyobrazení.
Pseudo-Apuleius, Herbal; Manuskript, Anglie, St. Augustine’s abbey, Canterbury, asi 1070–1100: Semperviva
Miscellaneous medical and herbal texts; Manuskript, Anglie, konec 12. století: Sempervivum
Bartholomaei Mini de Senis; Platearius; Nicolaus of Salerno: Tractatus de herbis. Manuskript, British Library, Egerton 747; Itálie (snad Salerno), mezi lety 1280 a 1310: Semperviva
[R]ogatu plurimo[rum]…; Mainz, Peter Schoeffer, 1484: Sempviva
Gart der Gesundheit; Augsburg, Johann Schönsperger, 1485: Barba iovis
Gart der Gesundheit; Augsburg, Johann Schönsperger, 1487: Barba iovis
Ortus sanitatis; Mainz, Jacob Meydenbach, 1491: Barba Jovis
Gart der Gesundheit; Augsburg: Johann Schönsperger, 1493: Barba iovis
Hortus sanitatis; Strassburg, Johann Prüss, 1497: Barba iovis
Černý: Knieha lékarská, 1517: Semperviva
Bock: Kreuter Buch, 1546: Barba Jovis
Fuchs: Plantarum effigies…; Lyon, 1549: Sedum maius
Mattioli: Commentarii secundo aucti, in libros sex Pedacii Dioscoridis Anazarbei de medica materia, Venetiis 1559: Sedum maius
Mattioli (Hájkův překlad): Herbář jinak Bylinář; Praha 1562: Sempervivum
Dodoneus: Crŭÿde boeck; Antwerpen 1563: Sempervivum majus
Clusius: Caroli Clusii Atrebatis Rariorum aliquot stirpium: per Pannoniam, Austriam…; Antverpiae 1583: Cotyledon
Mattioli (Huberův překlad): Herbář aneb Bylinář; Praha 1596: Sedum sive Sempervivum majus, Barba Iovis
Besler: Hortus Eystettensis, 1613: Sedum vulgare
Tabernaemontanus (Bauhinovo zpracování): Neu vollkommen Kräuter-buch; Basel 1731: Sedum majus (vyobrazení je identické s frankfurtským vydáním Tabernaemontanových ilustrací Eicones plantarum z roku 1590)
Linné: Caroli Linnaei … Species plantarum; Holmiae 1753: Sempervivum
Internetové zdroje:
Bodleian Library
Botanicus.org
Museum Meermanno-Westreenianum