Botanika a múzy: Jak Evropa poznávala americké rostliny

O přesnějším geografickém původu řady amerických rostlin, které se brzy po objevení Ameriky dostaly do Evropy, se vedou spory dodnes. Těžko se odhalují temná zákoutí dávných věků, často nepomáhá ani ta nejosvícenější věda. Je jistě zajímavé, když i dnes znenadání zakopneme o unikátní historický dokument, který nám může jemně napovědět, proč nám vlastně mnohdy scházejí jasnější historická data o původu amerických rostlin.

Před nedávnem mne upoutala poznámka doktora Adam Hubera v českém překladu Matthioliho Herbáře z roku 1596. V pojednání o slunečném květu indiánském, tedy slunečnici, totiž zmínil jakousi publikaci, která vyšla z jeho pohledu nedávno ve Frankfurtu hned v několika jazycích a přinášela nové informace o ostrově zvaném Virginia. Zajímalo mě, jaký ostrov vlastně byl tehdy onou Virginií myšlen – všeobecně se přece ví, že Virginia v USA ostrovním státem není. Snad by se mohlo třeba jednat o Panenské ostrovy (Virgin Islands) v Karibiku! Avšak zmýlil jsem se. Onen spis skutečně pojednával o ostrovech na východním pobřeží Severní Ameriky, konkrétně v prostoru historické Virginie, dnes na území amerického státu North Carolina.

Jednalo se tedy přesně o spis Thomase Hariota s názvem A briefe and true report of the new found land of Virginia z roku 1588. Kniha přinášela dávným Evropanům cenné informace o vzdálených krajích v Novém světě. Určitě zajímavé. A navíc v roce 1590 vyšlo ještě další vydání této knihy, které bylo nejspíš pro zvýšení atraktivity díla doplněno i o pozoruhodné ilustrace, které přesně dokumentovaly samu nejvlastnější podobu onoho Nového světa. Prvotřídní rytiny vytvořil tehdy Theodor de Bry, který sice sám v Americe nikdy nebyl, ale měl po ruce akvarely jistého Johna Whitea. A ten rozhodně Ameriku poznal a vypodobnil ji ve svých akvarelech. Dá se říci, že Theodor de Bry tedy vlastně měl jen upravit Whiteovy ilustrace do tisknutelné podoby. Podívejme se společně, jak tato jemná úprava dopadla třeba v případě vyobrazení osady indiánského kmene Sekotů (The Towne of Secota). První obrázek je Whiteův originál, druhý pochází z dílny Theodora de Bry. Právě ten se díky knihtisku významně podílel na utváření raného evropského názoru na americkou realitu:

White
Theodor de Bry

Místo vzdušné indiánské osady, kterou zachycuje původní Whiteův akvarel z roku 1588, se před námi na de Bryově rytině najednou blýská v podstatě skoro typická raně novověká evropská vesnice se vším všudy (chybí jen kostel, rybník na návsi a ponocný), po stranách vesnice tu vidíme i úhledná políčka s polními plodinami. Tak copak to tu máme? Ejhle, slunečnice – a hned v gigantických formách, které byly běžné na sklonku 16. století snad jen v evropských zahradách a možná ještě v okolí mexických pyramid! A taky pěkný lán statné mexické kukuřice! A k tomu ještě jakési obří jihoamerické tykve! Pozoruhodný je určitě i tabák (nejspíš pravý virginský) – no komu by vadilo, že tehdy nejblíže rostl leda snad někde na Antilách. Možná jen u oné kukuřice můžeme uvažovat i o jakémsi otisku reality, políčka s plodinou označovanou jako „Corne“ ve třech různých fázích růstu jsou i na akvarelu Whiteově. Jenže ani na zralých rostlinách originálu žádné kukuřičné palice nevidíme, spíše jen vrcholové klasy. De Bry ovšem kukuřičné palice na své dílko domaloval už velmi zřetelně. A že by se mohla kukuřice sklízet na východě Severní Ameriky až třikrát do roka? Co když to byla třeba jednoletá lipnicovitá ovsucha vodní (Zizania aquatica), která je na pobřeží Severní Karoliny skutečně doma a ze které lze upéct i chleba?
Snad v dobré snaze přiblížit Evropanům podobu Ameriky, dopustil se ilustrátor hned několika bláznivých chyb v prezentaci rostlin, které zde tehdy nejspíš skutečně růst nemohly. De Bry je zřejmě dobře znal z evropských zahrad, na konci 16. století už v Evropě byly všechny. Jenže jaksi nepochopil, že ne úplně všechny ty nové a úžasné americké rostliny musejí růst zrovna i u Sekotů v Severní Karolině.

Objevení Ameriky muselo být pro Evropany obrovským zážitkem, jistě je tato nová země daleko za mořem naprosto uchvacovala. Snad je fascinovala až tak, že si ji dokázali i nezřízeně přikrašlovat – ovšem samozřejmě jedině tím, co sami už z dřívějška aspoň nějak znali. Je to vlastně podobné, jako když dnes ve sci-fi filmech vídáme kosmická plavidla podobná raketám, z jejichž ovládacích panelů trčí něco ve stylu kniplu z kokpitu letadla. Vlastně se nic moc nezměnilo – jen sny o našem kýženém novém ráji ztratily vůni, barvu, chuť, vitamíny a kalorie, nově získaly světelnou rychlost, beztížný stav a problémy s přetížením. K vylepšování skutečnosti nám dnes také slouží pár senzačních počítačových grafických programů a filmové triky. Řekněme otevřeně, že Theodor de Bry vlastně fungoval jako takový raně novověký Photoshop.