Těžko soudit, jestli u nás žije člověk, který ještě nikdy neslyšel o brněnských koniklecích. Spíš asi ne. Zvykli jsme si na každoroční záplavu zpráv opěvující zdejší koniklecovou nádheru, vždyť lokalita na Kamenném vrchu, jež se zvedá nad brněnskou čtvrtí Nový Lískovec, je dobře známá více než sto let.
Ale začněme maličko jinak. Josef Furych (1868–1936) byl vlastně advokátem, avšak i spisovatelem. Je autorem prozaické trilogie o době svého mládí, právnickou profesí inspirovaných Advokátových zápisků, ale také Diferenčního slovníku polsko-českého. V autobiografické knize Brněnský drak se zmiňuje o svých gymnaziálních letech v Brně, vzpomíná na sklonek 19. století barvitě, očima klučiny Pepka z Bučovic, jenž se na studia vypravil až do cizího poněmčeného města, ve kterém se prý střídaly nálady jako počasí v dubnovém dni. Obsáhle probral neradostné národnostní vztahy v tehdejším Brně, sestavil tu však třeba i svéráznou študáckou typologii středoškolských kantorů, za kterou by se nemusel stydět ani známý film Škola základ života – od hromovládného ředitele až po fešáka tělocvikáře; jediné, co všechny spojovalo, byla víra v pravost Rukopisu královédvorského. Naprosto nejsrdečněji pojednal o zdejším učiteli přírodopisu Eduardu Formánkovi (1845–1900), nastoupil na profesorské místo na tomto gymnáziu v roce 1873. Píše o něm rovnou na několika stránkách knihy a vyjadřuje se o něm jako o anděli mezi profesory. A ani trochu mu nevadilo, že oblíbeným rčením pana profesora bylo: „Sedni, drzý žáče, a vůbec mlč!“
Dodnes ční E. Formánek až vysoko k nebesům naší botaniky, byl prvním, kdo česky sepsal ucelenou Květenu Moravy a rakouského Slezska (1887). A byly to prý „nebeské chvíle“, když chodíval se svými studenty botanizovat do brněnského okolí. Obzvlášť dobře znali končiny mezi Žabovřeskami a Komínem. Z Furychova vyprávění se dovídáme, že tu tehdy „rozkvétaly za časného jara líbezné koniklece jako panenky. Zvedaly na štíhlých, sametových nožkách rozkošné hlavinky, které se otvíraly k nebi ve způsobě růžových, tmavěfialových i nažloutlých zvonků“. Říkáte růžové i nažloutlé, pane Furychu? Tak ty jen těžko budeme dnes hledat na slavném Kamenném vrchu. Ovšem v tamní záplavě modrofialových květů bylo možné ještě před několika lety najít i pár kusů bělokvětých, nikde jinde jsem podobné neviděl. Jestli tam kvetou dodnes, s jistotou tvrdit nemohu, naštěstí jsem si je před lety vyfotografoval.
Pan Formánek se o nich v roce 1889 zmínil dokonce i v jednom vídeňském botanickém časopisu. Tvrdil tehdy, že dne 4. dubna 1885 viděl na Tupém vrchu u Kohoutovic koniklece sice celkově o něco menší a štíhlejší, ale zároveň bělokvěté. Nepopsal je hned jako nový samostatný druh, zmínil se jen o bělokvěté formě koniklece velkokvětého. Zřejmě se jednalo o dnešní brněnský Kamenný vrch, Tupý vrch u Kohoutovic by neměl být jinde. Úplně stejné (i co se velikosti týče) jsem tam v roce 2004 zahlédl také.
Až půjdete třeba napřesrok kochat se krásou brněnských konikleců, pokuste se přestat jen zmateně žasnout nad tím koniklecovým modrým oceánem, ale raději lépe zaostřete. Hledejte ty bílé, Formánkovy. Určitě však neberte na lehkou váhu ani slova spisovatele J. Furycha, v jehož vzpomínkách na brněnských stepích kvetly i koniklece růžové a nažloutlé. Prý dokonce „zaníceně hovořívaly s ranním sluníčkem a navečer s bledým měsíčkem a hvězdičkami o kráse svého prostého života. Posely celou stráň, že se skvěla jako rajská zahrada – dokud na ni nevtrhli studenti jako hladoví vlci a nezpustošili ji do kořene“, jak už spíš bolavě kdysi ještě dodal pan Furych.
Poprvé publikováno pod titulem „Andělův koniklec“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 22. 4. 2023.