V německo-českému slovníku Josefa Franty Šumavského z roku 1846 najdeme v hesle pojednávajícím o všech růžích i Růženách světa hned několik rostlin, které byly (samozřejmě jen dle autorova niterného mínění) za růže tehdy považovány. Nechybí tu ani krajně záhadná „velbluděnka žapanská“ – tedy záhadná je jen na chvíli, připsané latinské jméno Camellia japonica totiž čtenáři hned napoví, o čem je vlastně řeč. Na kamélii u velblouda narazíme též v dalším jeho slovníku z roku 1851 a ve stejném roce se velbluděnka zabydlela rovněž v učitelském časopisu „Posel z Budče“. V některých dalších slovnících z druhé poloviny 19. století na nás vykoukne toto jméno i ve tvaru „velbloudka“. Svou logiku to pochopitelně mělo, když slovo „Kamel“ označuje v němčině velblouda, je nabíledni, že Camellia musí mít s korábem pouště něco společného také.
Naštěstí dnes už jméno Georga Josepha Kamela (1661–1706), brněnského rodáka a jezuitského misionáře z filipínského ostrova Luzon, nemusíme nijak zvlášť představovat, v každém pojednání o kaméliích o něm najdete přinejmenším odstaveček. Všude se dočtete, že slavný Carl Linné pojmenoval rod Camellia právě na jeho počest, žádný čtyřnohý hrbáč v tom nesehrál ani sebemenší roli. Ve většině novodobých pojednání o našem rodákovi se obvykle objeví ještě také lehce ironická poznámka, že Kamel sám vlastně nikdy žádnou kamélii neviděl. Myslíte si, že je to skutečně pravda?
Když se to vezme pěkně od základu, tak s jedním druhem kamélie přichází řada z nás do styku každodenně, stačí si uvařit ráno šálek pravého čaje. Kdysi byl čaj řazen k samostatnému rodu Thea, v současnosti je však spojován se všemi těmi nádhernými ozdobami skleníků do rodu jediného – Camellia. A je to rod velký, je v něm rozlišováno na 220 druhů, jejichž domovinou je východní Asie, vyskytují se v oblasti sahající od Japonska až po východní Indii a ostrov Borneo. Najdeme v něm kromě čaje i všechny ony velmi prošlechtěné kultivary kamélie japonské, ba i druhy, z jejichž semen se získává olej.
Autorem platného popisu obou dříve samostatných rodů byl skutečně švédský přírodovědec Carl Linné. Ve své práci z roku 1753 vzal v případě čaje za základ zmínky, jež se objevovaly v evropské literatuře od počátku 17. století, u kamélie byl pro něj rozhodující popis s vyobrazením, který publikoval v roce 1712 botanik Engelbert Kaempfer. Velmi pozoruhodnou zmínku o kamélii však najdeme už ve spisu Johna Raye z roku 1704. Ten totiž přidal do závěru svého spisu právě Kamelův soupis rostlin ostrova Luzon. Na této výspě mohl náš rodák samozřejmě zahlédnout i místní kamélii (Camellia lanceolata), což s jistotou nevíme, rozhodně si ale můžeme být jisti, že se tu seznámil s čajovníkem – dokonce jej nakreslil a označil jménem „Tchia“. I když tedy Kamel kamélii japonskou nejspíš opravdu neviděl, s jistotou znal čajovník (Camellia sinensis).
Do Anglie byly japonské kamélie dovezeny patrně v roce 1739, později začaly být intenzivně šlechtěny a jejich krása neušla pozornosti ani v kontinentální Evropě. U nás máme takovou kamélii spolehlivě doloženou k roku 1812, chlubil se touto kráskou baron Hochberg v zahradě na Hluboši. Asi nepřekvapí, že v roce 1824 už i v malé moravské vísce Myslibořicích nabízeli k prodeji hned 15 kaméliových kultivarů a v roce 1852 vlastnil přímo obří sbírku japonských kamélií také sychrovský kníže Rohan – měl téměř 500 kultivarů.
Až si budete ráno připravovat svůj šálek čaje, vzpomeňte si na Brňana Kamela – tuhle rostlinu k pravému čaji potřebnou znal určitě také. A buďte si jisti, že obsah vašeho hrnku má dost společného i s tou nádhernou květinou, kterou na svých šatech nosívala dokonce i proslulá dáma s kaméliemi.
Poprvé publikováno pod titulem „Když Kamel není velbloud“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 12. 2. 2022, příloha Relax, s. IV.