V žádné podzimní květinové vazbě nesmějí chybět červené lampionky plodů mochyně židovské (Alkekengi officinarum), jejich nápadná barva rozzáří každou kytici. Rostlina samotná je často pěstována v zahradách i parcích, ale objevuje se také v jejich okolí nebo při okrajích lesů a cest. Její výskyt u nás je snad jen druhotný, i když na některých lokalitách v teplejších oblastech mají její porosty přirozený charakter.
Češi ji určitě znali už na počátku 16. století, snad i o něco dříve, byla tehdy vysazována v zahradách a na vinicích; už v 15. století o ní psali rovněž v Německu a v první polovině 16. století také v Polsku. Česky se jí říkávalo mořské nebo židovské višně: mořské nejspíš proto, že byly původu cizokrajného, označení židovské zas zřejmě souviselo s podobností zvětšeného kalicha rostliny s židovským špičatým kloboukem, jemuž se kdysi říkávalo šábesák.
Donedávna jsme byli zvyklí přiřazovat tuto bylinu k botanickému rodu Physalis, jehož většina zástupců pocházela z Ameriky, jen tyto naše „lampionky“ byly eurasijské. Jenže závěry vědeckých analýz, které jsou založeny na molekulární biologii, nedávno naznačily, že evropská mochyně je od mochyní amerických dost odlišná, a proto bylo navrženo oddělit ji k samostatnému rodu. Zatímco mochyně z Nového světa zůstanou v rodu Physalis stále, ta naše by měla být řazena k rodu Alkekengi, do nějž bude zřejmě patřit jen ona jediná. Dokonce ani nové české jméno by nemuselo být problémem – je tedy spíše staronové, bratři Preslové jí už v roce 1819 říkávali vcelku mile „měchuňka“ (alespoň se nebude plést s americkými „mochyněmi“, jejichž české jméno samozřejmě nemá smysl měnit).
K podobným změnám v rodové příslušnosti rostlin dochází v posledních desetiletích poměrně často a vlastně ani v dávnější minulosti na proměnách v rodech nic neobvyklého nebylo. Výjimkou nebyla ani měchuňka, schválně si zkusme všechna její starší jména vyhledat. Takže starověk ji znal pod jmény Trychnon halikakabon, kallion nebo také vesicaria, středověk přidal Fysalleis, v raném novověku byla označována jako Solatrum rubeum nebo Solanum halicacabum, dokonce už tehdy znali i jméno Alkekenge. Teprve v roce 1753 se objevilo donedávna užívané jméno Physalis alkekengi, avšak na začátku 19. století se v literatuře mihlo i dnes oprašované Alkekengi officinarum. V polovině 19. století zaznělo také jméno Megista maxima a na začátku 20. století k tomu všemu přibyla Boberella alkekengi. Hned tu máme pěknou řadu historických rodových jmen – a to ještě rozhodně žádný rekord není, existují rostliny s počty jmen vyššími. Důležité je, že stále dobře víme, o čem je řeč, nářky nad novodobými změnami jsou zbytečné, občas mě při pohledu na všechna historická jména a synonyma napadá, že slzy oplakávačů jsou vlastně spíš komické.
Dnes se často tvrdí, že měchuňka je jedovatá, starověk si z toho těžkou hlavu ale nedělal. Již od antických časů byla ceněna jako významná bylina léčivá, římský přírodovědec Plinius tehdy poznamenal, že účinně odstraňuje močové kameny a vůbec prospívá močovým cestám. A to se o ní tvrdilo až do novověku. U ledvinových kamenů údajně stačilo k okamžité úlevě vypít jen několik plodů rozetřených ve víně, plody se ale někdy přidávaly i ve větším množství ještě před kvašením rovnou do čerstvě vylisovaného vinného moštu – to byl možná důvod častého výskytu měchuněk na starých vinicích. Požívala se také při žloutence a chorobách jater, odstraňovala vředy. Pálil se z ní i destilát a v dávných lékárnách z plodů připravovali drobné kulaté pilulky, které se popíjely rozpuštěné v kozím mléce. Nakyslé zralé plody rostliny se samozřejmě konzumovaly i celé, na počátku 19. století se nakládaly též do octa a pojídaly jako salát, jejich zralé zvětšené kalichy se hodily k barvení másla.
A co víc – v antice se dokonce věřilo, že dokáže zklidňovat hady, samotná kobra se prý v její blízkosti proměnila v neškodnou užovku a kořen rostliny samozřejmě pomáhal i při hadím uštknutí. Člověk žasne, co všechno by měl tenhle roztomilý lampionek zvládnout! Div že nemusel i svítit.
