Konečně jsem ji našel – tuhle maličkou krabičku s kousky myrhy jsem měl zapadlou samozřejmě až v úplně poslední zásuvce stolu, letitý dáreček přivezený až z Jemenu. Jakže to kdysi napsal ctěný doktor Adam Huber? Strčit krapet myrhy na jazyk a žvýkat? Opravdu nevím, jestli to pomůže i u novodobých viróz, ale v 16. století se prý přesně takto léčilo ledaco, žvýkáním myrhy zaháněli třeba i mor.
Myrha (nebo také mirra či myrra) je vonná klejopryskyřice získávaná z několika různých druhů myrhovníku (například Commiphora myrha nebo Commiphora kua), které rostou na Arabském poloostrově a v tropické východní Africe. K nám se od nepaměti přivážela z Egypta, kam ji na velbloudech přinášely karavany až z jižní části Arábie, o pár století později ji do Evropy dopravovaly společně s legendární dračí krví i lodě z jemenského Adenu.
Myrha je poměrně křehká, barvu má žlutohnědou, maličko se podobá vosku. Chuť má hořkou a po zahřátí vydává příjemnou vůni. Užívala se po staletí v lékařství i při očistném vykuřování místností, také při některých bohoslužebných úkonech, například při svatém pomazání nebo při balzamování těl zemřelých. Ještě na počátku novověku se myrha i v Evropě používala jako lék na těžký dech a zastaralý kašel, ale také na úplavici, žaludeční potíže a zimnici. A chtěl-li mít někdo zvučný hlas, vkládal ji rovnou pod jazyk nebo ji vypil přimíchanou do čerstvého vejce. Vařená s vínem tvrdila dásně a zuby, sloužila vlastně jako svérázná ústní voda, mast z ní připravená se natírala na místa postižená záněty a hnilobou, s medem smíchaná byla dobrá na uhry, lišeje i pihy. Věhlasný byl i myrhový olej, používal se při dně, ale také v kosmetice na vyhlazování vrásek.
Určitě nesmíme opomenout, že jako nejcennější ze všech balzámových olejů byl už starověkými Římany vychvalován takzvaný balzám z Gileadu, který vlastně také poskytuje jeden druh myrhovníku (Commiphora gileadensis). Měl být dobrý proti všem jedům hadím, účinkoval ale také i na velmi silný jed akonitový. Vylepšoval rovněž zrak, zmírňoval dýchavičnost, horečku, křeče, bolest hlavy a hojil po těle všechna hnisavá ložiska. Bylo však naprosto nezbytné znát jeho pravou míru, jinak prý neduh dokázal ještě podstatně zhoršit.
Mnoho dobrého myrha přinášela, její pověst byla naprosto mimořádná. Vždyť si na ni vzpomněl v novozákonním evangeliu i apoštol Matouš, to když ji vložil při betlémské návštěvě do rukou Tří králů. Muselo být přinejmenším zvláštní, když králové přinesli dítěti právě narozenému tak nepraktické dárky – k čemu novorozenci zlato, kadidlo a myrha. Nejpřiléhavější vysvětlení smyslu těchto darů znám z apokryfní Závěti Adamovy. Všechny tři dary prý vynesl tajně hříšník Adam z ráje a ukryl je v jeskyni, královští synové je pak odnesli synu božímu do Betléma: „Zlato pro tvůj královský majestát, kadidlo pro tvou božskou přirozenost, a myrhu – pro tvůj pohřeb.“
Stále ještě žvýkám, chuť myrhy sice skoro necítím, s touhle chřipkou teď na jazyku pořádně nerozeznám ani mnohem peprnější hořčici. Ale možná je už tahle myrha taky vyčichlá, bez účinku, k ničemu. Leda si čerstvou a poctivou myrhu nasbírat sám, vůbec se prý pro ni nemusí moc daleko, stačí zajet kamsi na Moravu. V pojednání jistého Jana Mirotického z druhé poloviny 16. století se totiž říká, že u nás byla myrha v čisté formě vykopávána ze země: „V pravdě jest se čemu diviti, že se nachází na Moravě kadidlo i také mirra: ne ta, kteráž z stromuo jako jinde teče a zbírána bývá, ale ta, kteráž se z země vykopává, a to od dávna, na jednom toliko místě, kterémuž Hradišťko říkají“. Teď ještě objevit to správné Hradišťko.
