Syn.: Paeonia albiflora Pallas, Paeonia edulis Salisb., Paeonia fragrans Andr. ex Vilm., Paeonia chinensis Vilmorin, Paeonia reevesiana Lond., Paeonia sinensis Steudel, Paeonia yui W. P. Fang
Česká jména: pivoňka bělokvětá (Presl 1846, Dostál 1989), pivoňka velkokvětá (Mareček 1999), pivoňka čínská (Kubát 2002)
Čeleď: Paeoniaceae Raf. – pivoňkovité
Rozšíření: Nachází se na obrovském areálu v severovýchodní Číně, Mongolsku, Sibiři a na Dálném východě (Čitinská, Amurská oblast, Chabarovský a Přímořský kraj v Rusku), v Koreji a Japonsku.
Ekologie: Roste na loukách, v křovinatých stráních, kamenitých stráních, na okrajích lesů, v lesích dubu mongolského, v nadmořské výšce 400–2 300 m.
Popis: Planá P. lactiflora je menší než pěstované kultivary, dorůstá výšky kolem 60(–70) cm. Stonek lysý, občas červeně naběhlý, nese 2 a více květů. Listy jsou na spodní straně světleji zelené, lysé či podél žilek chlupaté. Lístky oválné až oválně kopinaté. Okraj listu je chrupavčitý, může být vroubkovaný. Květy (Ø 10 cm) jsou obvykle bílé, vzácněji růžové, vonné. Nitky žluté, pestíky lysé. 2n=10.
Ohrožení a ochrana: Je vedená v červené knize Mongolska a Ruska.
Poznámka: Mateřský druh většiny pěstovaných kultivarů bylinných pivoněk.
Pivoňky čínské ve východní Asii měly podobný osud jako pivoňky dřevité, ale vždy byly poněkud v jejich stínu. Tomu odpovídá i jejich čínské jméno Hua Leang – králův ministr. Jako zahradní rostlina byly známé již kolem roku 536 n. l. Ke konci 16. století čínské školkařské soupisy uváděly přes 30 odrůd. V Japonsku je známo v období Edo (17.–19. století) kolem 100 kultivarů.
Evropané se poprvé seznámili s hybridy pivoňky čínské v Číně v druhé polovině 17. století, do Evropy byly dovezeny nejspíše v roce 1784. Dovoz kultivarů ´Fragrans´ (červenorůžové květy, 1805), ´Whitleyi´ (jednoduché bílé květy, 1808) a ´Humei´ (plná, melounově červená, 1810), které se výrazně odlišovaly od kultivarů pivoňky lékařské, se stal pobídkou pro šlechtitele.
Hrabě de Cussy nechal dovézt velké množství pivoněk z Číny, které byly určeny jako dar císaři Napoleonovi.
Kultivary pivoňky čínské výrazně rozšířily barevnou škálu pěstovaných rostlin a navíc byly také velice tvarově variabilní. Začátkem 19. století se mnoho školek ve Francii, Belgii, Holandsku i Anglii začalo věnovat šlechtění pivoňky čínské a dokonce se své renesance dočkala také pivoňka lékařská. To, že pivoňka lékařská nikdy nebyla využívána ve šlechtitelské práci jako pivoňka čínská, je nejspíše dáno tím, že pivoňka čínská se dostala do Evropy už ve svých kulturních formách, na kterých bylo vidět, že je to materiál variabilní a tudíž šlechtitelsky zajímavý. Evropští šlechtitelé tak vlastně pokračovali s výsledky více jak tisíciletého úsilí asijských kolegů.
Ve Francii se šlechtěním bylinných pivoněk, a to jak pivoňky lékařské, tak i pivoňky čínské, zabýval jako první Nicolas Lemon ve školkách v Porte St. Denis nedaleko Paříže. Byl prvním Evropanem, který vypěstoval ze semen a prodával hybridy pivoňky čínské. Dodnes je velice rozšířený například jeho kultivar ´Edulis Superba´.
Hrabě de Cussy nechal dovést velké množství pivoněk z Číny a začal s jejich vzájemným křížením.
Fotografováno ve dnech 25. 5. 2005 (Čína, Vnitřní Mongolsko), 25. 5. 2007 (Česko, Botanická zahrada hlavního města Prahy) a 9. 6. 2004 (Francie, Riviere, zahradní školka specializovaná na pěstování pivoněk).