Česká jména: rdesno ptačí (Dostál 1950), truskavec ptačí (Kubát 2002)
Slovenská jména: rdesno vtáčie (Dostál 1950)
Čeleď: Polygonaceae Juss. – rdesnovité
Rozšíření: Přirozený areál zřejmě zahrnoval Evropu, severní Afriku, mimotropickou část Asie a Severní Ameriku, člověkem byl zavlečen do celého světa, v tropech je řidší. V areálu se rozlišuje více poddruhů, zdá se například, že odlišné jsou původní populace v Severní Americe.
V Česku i na Slovensku patří mezi velmi hojné rostliny, najdeme jej od teplých nížin, ale v okolí staveb se vyskytuje i ve vysokých horách – ve Vysokých Tatrách roste ještě v okolí stanice lanovky na Skalnatém plese.
Ekologie: Roste na člověkem ovlivněných stanovištích, jako jsou okraje komunikací, spáry dláždění, rumiště, okraje polí, úhory, písčiny, slaniska, rozvolněné ruderalizované trávníky apod. Snáší velmi dobře sešlap.
Popis: Jednoletá bylina s kůlovým kořenem a lodyhami až 1 m dlouhými, poléhavými, vystoupavými nebo přímými. Listy jsou střídavé, někdy na hlavní lodyze nápadně větší než na postranních větvích, krátce řapíkaté, úzce eliptické, kopinaté, obkopinaté, obvejčité až kopisťovité, 0,5–4(–7) cm dlouhé a 0,3–2(–2,5) cm široké, lysé; palisty tvoří blanité botky. Drobné oboupohlavné květy tvoří chudá úžlabní klubíčka, řidčeji jsou jednotlivé, někdy jsou tzv. kleistogamické (úplně se neotvírají); okvětních lístků je 5, jsou 1,8–5,5 mm dlouhé, srůstají do 1/5 až 3/5 délky, cípy jsou zelenavé, bělavé, narůžovělé až červené; tyčinek je 5–8; gyneceum srůstá ze 3 plodolistů, čnělky jsou 3. Plodem jsou zaobleně trojhranné nažky, 1,2–4,2 mm dlouhé, někdy poněkud zploštělá, obalená zaschlým okvětím.
Poznámka: Velmi proměnlivý druh; na hodnocení jeho variability nepanují mezi badateli jednotné názory. Proměnlivý je vzrůst, tvar a velikost listů, poměr délky okvětní trubky a cípů a větvení žilnatiny na nich, délka nažky (i vzhledem k délce okvětí) i skulptura na jejím povrchu, dokonce i počet chromosomů. Jsou známy rostliny tetraploidní i hexaploidní a zdá se, že ani stupeň ploidie s morfologickými znaky příliš nekoreluje. Příčinou je především způsob rozmnožování: většina rostlin tvoří semena samoopylením, jen v omezené míře dochází k opylení větrem nebo hmyzem. Z toho vyplývá síťovitá variabilita, jejímž výsledkem je skutečnost, že v lokálních populacích se udržují specifické kombinace morfologických znaků. Můžeme si tedy představit, že občasné opylení cizím pylem vede ke vzniku nových znakových kombinací, zatímco převažující autogamie tyto kombinace v populacích snadno udržuje.
Ve střední Evropě se občas rozlišují tři samostatné druhy (Polygonum arenastrum, Polygonum aviculare a Polygonum rurivagum), z nichž první se zdá být nejlépe vyhraněný. Na druhé straně četné přechody zdaleka neumožňují určit každého jedince; studium rozsáhlejšího souboru rostlin ze Slovenska vedlo autora tohoto textu k názoru, že s větším úspěchem lze oddělit pouze typ P. arenastrum, který je – vzhledem k existenci přechodů – lépe hodnotit jen na úrovni poddruhu (jako Polygonum aviculare subsp. depressum). Proměnlivost rostlin v každém případě vyžaduje další studium, k tomu ovšem bezpodmínečně potřebujeme rostliny s dozrávajícími plody.
Fotografovala Alena Vydrová, v listopadu 2020 (Česko, Čechy, Včelná).