Puškvorec obecný (Acorus calamus) je poměrně běžnou rostlinou břehů našich tůní a rybníků, takže nejspíš jen málokoho hned napadne, že je to vlastně nefalšovaný exot – pochází zřejmě až z Dálného východu.
Je to vůbec dost zvláštní druh, už od pradávna se objevovaly zmatky i s jeho přesnou identifikací, kdysi jej totiž mylně ztotožnili s biblickou rostlinou zvanou Calamus aromaticus, což však původně měla být spíš dřevina a ještě ke všemu indická. Nezřídka se pletl i se žlutokvětým kosatcem. A ještě jednu neobvyklost má na kontě: evropské rostliny puškvorce nevytvářejí semena, mohou se šířit jen vegetativně svými oddenky. Jak se tedy mohla tato původem orientální bylina bez semen dostat tak daleko na západ? Na jednu rostlinu je to podivností až moc. Pro tentokrát raději časy starověké zcela pomiňme a zastavme se až u puškvorčí historie novověké, z této doby o něm máme spolehlivějších zpráv už dostatek.
Když přivezl na konci vlády Ferdinanda I. Habsburského (1503–1564) z tehdejšího Cařihradu rakouský vyslanec Busbecq do střední Evropy první cibulky tulipánů, poslal v Praze působícímu dvornímu lékaři Pietru A. Mattiolimu i turecký puškvorec. Na rozdíl od tulipánů však tehdy tato rostlina žádnou senzaci nezpůsobila, arcivévodský lékař jen poznamenal, že onen turecký kus se ničím neodlišuje od puškvorce u nás běžného – doktor Mattioli tak dosvědčil, že puškvorec byl v této době dobře známý už i v Čechách. Jeho listy vkládali do včelínů, užitek prý přinášely i volně zavěšené ve světnicích – za letního vedra dokázaly příjemně ochlazovat vzduch. I ve staré medicíně měl užití mnohé: osvědčoval se při léčbě dušnosti, nemocí jater i plic, tišil bolest zubů, byl prý i protijedem při hadím uštknutí. Jeho aromatický kořen se nakládal do cukru a medu, prospíval pak žaludku, vylepšoval odér dechu, na játra a slezinu byl dobrý puškvorcový sirup. Pálila se z něj i kořalka a tradovalo se, že voda, u které puškvorec roste, se skvěle hodí k vaření piva.
Z okolních národů jej spolehlivě znali i Poláci. Od středověku se vědělo o puškvorcových lokalitách v oblasti Černého moře, raný novověk ale zaznamenal jeho výskyt také na jihovýchodním okraji tehdejšího Polska, v Litvě, Podolí, ve středním Podněpří, snad i v rumunském Valašsku. A všude tu byl trochu zvláštně spojován s Tatary, polský lékař Stefan Falimirz ve své knize z roku 1534 dokonce pro puškvorec použil jméno „tatarskie ziele“ (tatarská bylina) – ostatně Polákům nezmizeli Tataři ze jména této rostliny dodnes, stále jí říkají „tatarak“.
Na zajímavý vztah mezi Tatary a puškvorcem upozornil v roce 1846 i český botanik Jan S. Presl, napsal tehdy: „Tatarové pijíce drží kousek jeho v ústech, aby voda špatná se napravila.“ Je úplně zbytečné posuzovat účinnost takového čištění vody, podstatné je, že existoval dobrý důvod puškvorec u sebe stále nosit. Novější polská literatura připouští možnost, že puškvorcový oddenek byl vkládán i přímo do tatarských přenosných čutor s vodou, takže vlastně každá ztracená polní láhev mohla být potenciálním zdrojem nové puškvorcové populace. Tohle všechno se mohlo odehrát jedině v době, kdy byli Tataři střední Evropě nejblíže, tedy za středověkého mongolsko-tatarského tažení do Evropy.
Později se po světě dokonce tvrdilo, že Tataři puškvorec na břehy vodních ploch vysazovali naprosto záměrně, čímž si měli zajišťovat dostatek rezervoárů pitné vody. Těžko si však představit tatarského bojovníka se šavlí v ruce, pytlem puškvorce na zádech a s motykou u pasu, jenž by na dobývaném území až tak horlivě zahradničil; proč by to dělal, když mnohý kousek puškvorcového oddenku mohl zakořenit dočista sám. Puškvorec je v našich končinách možná dílem podobně tatarským jako pověstmi opředené štramberské uši – obojí si tu jen tak nějak zapomněli.
Poprvé publikováno pod titulem „Tatar u vody“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 23. 7. 2022.