Botanický kaleidoskop

Mnohé pověsti, pohádky, básně, ba i modlitební písně nás naučily vidět sedmikrásku obecnou (Bellis perennis) jako symbol skromnosti a houževnatosti. Nebo také sedmera ctností a „tišších radostí života“ – jak to kdysi dávno půvabně zhodnotil český národní buditel Karel Amerling. Bez rozpaků kvete i v zimě, i v největší bídě její květy klidně zasvítí sněhu navzdory. Jistě proto ji také běžně nazýváme chudobkou. Nejeden český spisovatel protkal touto její schopností své vyprávění, zaujala Jaroslava Vrchlického, Elišku Krásnohorskou, Aloise Jiráska, Josefa Kožíška, ale zmínku o vykvétajících jarních chudobkách najdeme třeba i v Babičce Boženy Němcové.

Číst dál

Ranní vydání Lidových novin z 20. října 1920 (byla to středa) přineslo mimo jiné zprávu o bouřlivé ostravské demonstraci železárenských dělníků proti zdražování cukru. Dále se čtenáři dozvěděli, že cena jízdného v pražských tramvajích stoupne o 20 %, ceny ve vídeňských hostincích dokonce až o 50 %. Znepokojivé informace přicházely z Haliče, propukla tam totiž epidemie tyfu. Potěšitelněji působilo oznámení, že na nově zřízené Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně začaly první přednášky. A zatímco v brněnském kině České srdce promítali film o životě záhrobní příšery s názvem Mrtvý rytíř, muzikolog Vladimír Helfert pořádal ve zdejším Besedním domě veřejné přednášky o vnímání hudby.

Číst dál

Podle staré pražské pověsti, kterou zaznamenala spisovatelka Popelka Biliánová (1862–1941), byl kdysi v klášteře Na Františku místními klariskami vyráběn záhadný lék, jemuž se říkávalo „kapky svaté Anežky“. Byl to lektvar ve své době velmi vyhledávaný, měl prý zázračné účinky především při léčbě očních chorob, velká sháňka po něm byla dokonce ještě i po zrušení kláštera.

Číst dál

Podle důvěryhodných údajů pražské policie s jistotou víme, že na začátku 20. století žilo v Praze 346 skřítků – jen na Karlově náměstí jich bydlelo osm. A v noci tam tancovávaly bludičky! Dost bývalo v Praze i rusalek, ve Stromovce jich měli sedmnáct, tři další byly v Kinského sadech, dvě v Grébovce a jedna pod Hradem v Jelením příkopu. Ví se samozřejmě také o dvou pražských vodnících. Ale i jiných strašidel bylo po Praze habaděj, jenže byla zrušena, protože bylo vědecky dokázáno, že neexistují. Ještěže nám o všech těchto stvořeních zanechal cennou zprávu v „Devateru pohádek“ pan Karel Čapek, jinak bychom dneska o nich nevěděli nic.

Číst dál

Jméno modřín by snad mohlo navozovat představu, že tento strom musí být modrý, anebo alespoň v určitém ohledu trochu namodralý – to však s realitou zrovna moc neladí. Občas se sice vypráví cosi o jeho modravě našedivělém jehličí nebo o nafialovělých šupinách jeho šištic, jenže ve skutečnosti na něm čistě modrého opravdu nic není. Nejspíš to s ním bude úplně jinak.

Číst dál

V polovině května se u nás začínají objevovat už ve větší míře kvetoucí orchideje. Ještě před sto lety jich byly plné břehy potoků a říček, rostly hojně na loukách a pastvinách, na křovinatých stráních i v lesních lemech. Dnes jejich početností oplývají už jen nemnohé lokality, které většinou chráníme jako vzácné relikty oné dřívější nádhery hned zjara vykvétajících vstavačů (Orchis) a prstnatců (Dactylorhiza).

Číst dál

Říká se, že umění skládání papíru je stejně staré jako papír sám. Ať je to jak chce, ve většině zemí světa je origami (slovo lze přeložit jako skládat papír) spojováno s Japonskem.

Číst dál

Bratr Cadfael ap Meilyr ap Dafydd se narodil v Trefriw v Gwyneddu v severním Walesu kolem roku 1080, zemřel patrně v Shrewsbury po roce 1145.

Číst dál

Kdo by neznal prostonárodní popěvek „Pijme pivo s bobkem, jezme bedrník, nebudeme stonat, nebudeme mřít.“ Písnička to v 19. století dotáhla až do několika zpěvníků vlasteneckých a sokolských, profičela také krásnou literaturou – znal ji Jan Neruda a Antal Stašek. Na bobkové téma se vůbec žertovalo mnohokrát, v roce 1898 z něj v humoristickém listu Rašple poskládali dokonce i parodický, byť až téměř reklamně znějící slogan „Pijme pivo s bobkem, čtěme jen Deník“. Leč na druhé straně se o jakémsi pivu s bobkem zmiňoval ve výkladu božího desatera i mistr Jan Hus. Takže k čemu vlastně mohlo být tohle divně dochucené pivo dobré?

Číst dál

Už v raných letech školních jsme si jistě všichni vyslechli, že „petrklíč“ se neříká, správně botanicky se přece tenhle kvetoucí zvěstovatel jara jmenuje prvosenka (Primula). Jenže stejně se nám při pohledu na rozzářené květy této bylinky obvykle okamžitě vybaví onen petrklíč – z říkanek, které známe od dětství, ale také z básní a románů se totiž neztratí nikdy.

Číst dál

Zhruba od poloviny 19. století můžeme v české literatuře sledovat častější zmínky o rostlině zvané „psí víno“ – najdeme ji v románech, básních i pohádkách například Boženy Němcové, Karoliny Světlé, Antonína Sovy, Aloise Jiráska, Jindřicha Šimona Baara, Viktora Dyka, Josefa Svatopluka Machara, Karla Poláčka, Karla Čapka, Stanislava Kostky Neumanna, Konstantina Biebla, bratrů Mrštíků, Františka Halase či Jiřího Trnky. Obvykle v jejich dílech rostlina pokrývá zdi domů, konstrukce zahradních altánů i plotů. Žádný z těchto spisovatelů si však s přesnějším určením oné rostliny hlavu moc nelámal, nejspíš všem připadala tak známá, že nějaké vysvětlování pokládali za zcela zbytečné. Jenže…

Číst dál

Durman obecný (Datura stramonium) roste u nás především v teplejších oblastech, najdete jej nejčastěji při okraji polí a na úhorech, ale i kolem cest a na zanedbaných trávnících a záhonech. Úplně mu stačí, když se na poli ukáže až po sklizni, do podzimu stihne odkvést a vytvořit semena, klíčí dobře, takže se místy šíří více než utěšeně.

Číst dál

S dávnými Kelty to není jednoduché. Nejstarší zmínky o nich vlastně známe od antických autorů, které zajímalo na lidech žijících až za hranicí jejich světa především jen to podivné, co je od nich odlišovalo. Sami Keltové nepsali (měli to snad dokonce přímo zakázáno), vůbec tedy netušíme, co si o těchto římských zkazkách mysleli. Není ani jisté, zda dnešní národy hovořící keltskými jazyky mají ještě cokoli společného s Kelty z kontinentální Evropy, o nichž psali oni Římané. Archeologové před časem dokonce prohlásili, že nejlepší by bylo o Keltech nemluvit vůbec, o těch od nás je prý lepší se zmiňovat jako o lidech doby halštatské nebo laténské.

Číst dál

Když na počátku 18. století vkládal francouzský orientalista Antoine Galland (1646–1715) k příběhům „Tisíce a jedné noci“ i pověst o Alí Babovi a čtyřiceti loupežnících, nejspíš ani netušil, jak velkou slávu to přinese sezamu, tedy rostlině, která se sice v tropech Asie, Afriky i v subtropech jižní Evropy pěstovala už po mnohá staletí, jenže v končinách ležících až na severu za Alpami zrovna moc známá nebyla. Magická formule „Sezame, otevři se“, jež odkryla ve skále tajemnou jeskyni s loupežnickým pokladem, obletěla svět.

Číst dál

Zaznívají poslední takty závěrečného dějství, když na scénu zobrazující africké pobřeží vtrhne dav. Všichni se však najednou v hrůze zastaví před stromem zvedajícím se uprostřed jeviště, nikdo se neopovažuje přiblížit, ona dřevina totiž zabíjí vše živé svým pouhým stínem. Pod její korunou už leží bezvládné tělo dívky Seliky, jediný mladík se nakonec odváží pokleknout k jejím nohám – tolik ji miloval. Nešťastníkův osud je rovněž zpečetěn, dechu stromu neunikne nikdo. Sbor dozpívává poslední verš o rajském příbytku, v němž vládne věčná láska, pak už opona padá, burácí potlesk a z hlediště se ozývají výkřiky „Bravo“! Tak končí velkolepé operní drama s názvem Afričanka od Giacoma Meyerbeera (1791–1864). Jenže skutečně najdeme v Africe strom, který by dokázal vraždit již jen svou přítomností?

Číst dál