Česká jména: hlizovník psí (Sloboda 1852), krtičník psí (Kubát 2002)
Čeleď: Scrophulariaceae Juss. – krtičníkovité
Rozšíření: Mediterán – jižní Evropa a jih střední Evropy, severní Afrika, Malá Asie, Sýrie, také černomořský Krym. Zavlečen také na východní pobřeží USA. U nás se tento druh běžně nevyskytuje, byl však v minulosti několikrát (v letech 1961, 1966 a 1976) zaznamenán v železárnách v Ostravě-Vítkovicích, kam se zřejmě dostal se železnou rudou z Krymu.
Ekologie: Roste na kamenitých svazích, skalách a suti, nezřídka i na ruderálních stanovištích, v pásmu od nížin do hor. Kvete od od června do září.
Popis: Vytrvalá bylina, 20–60 cm vysoká, lodyha je přímá, hranatá, listy jsou řapíkaté, v obrysu trojúhelníkovité, až 10 cm dlouhé a 5 cm široké, 1–2krát peřenodílné až peřenosečné nebo lichozpeřené. Květy ve vrcholících skládajících koncové hrozny, květenství je žláznaté, listeny úzce čárkovité, kališní cípy skoro okrouhlé s bělomázdřitým lemem, koruna hnědočervená, 4–5(–8) mm dlouhá, horní pysk 2cípý, cípy okrouhlé až ledvinité, alespoň zdéli 1/2 korunní trubky, trubka břichatá, skoro kulovitá, tyčinky ven vyčnívající. Plodem je tobolka.
Využití: Ve střední Itálii se údajně používá jako antiseptický a hojivý prostředek v tradiční veterinární medicíně pro skot a ovce.
Poznámka: V areálu se rozlišují tři poddruhy – S. c. subsp. bicolor (jih a východ Evropy), subsp. canina (celý areál) a subsp. hoppei (Jura, jih Alp, Apeniny a sekundárně i USA).
Fotografováno dne 21. 6. 2006 (Itálie, Přímořské Alpy, okolí Terme di Valdieri).