Uprostřed severního a druhého největšího japonského ostrova Hokkaidó leží pohoří Taisetsuzan (Daisetsuzan, Daisecuzan, japonsky 大雪山), též nazývané „Velké sněhové hory“. Řada vrcholů pohoří přesahuje úroveň 2000 m n. m. a kromě hory Horoširi-dake (2052 m) v pohoří Hidaka na jihu ostrova představuje nejvyšší a jediné dvoutisícové hory na Hokkaidu.
Pohoří Taisetsuzan vytváří přibližně trojramennou hvězdici v rozsahu zhruba 60 × 50 km, kde nejvyšší je severní cíp se čtyřmi horami okolo 2200 m, z nichž nejvýše se vypíná Asahi-dake („Hora ranního slunce“), která se svými 2290 m je také nejvyšší horou ostrova. Jihozápadní cíp, kulminující horou Tokači-dake (2077 m), je oddělen několika sedly okolo 1500 m od střední části pohoří. Od ní na východ se za sedlem s výškou 1300 m táhne třetí cíp s hlavní jižní větví (kulminující horou Nipesocu-jama, 2013 m) a krátkou východní větví. Na severovýchod od nejvyšší horské skupiny leží za soutěskou Sounkyo na horním toku řeky Išikari další horský masiv, který však dosahuje jen výšky 1879 m.
Taisetsuzan je slabě aktivní sopečné pohoří, jehož současná aktivita se omezuje na dýmající sopouchy, vývěry sirovodíku a řadu termálních pramenů rozmístěných podél úpatí hor všech tří cípů pohoří. Sopečný původ zdejších hor zde můžeme vidět všude na obnažených místech horních poloh, zejména v nejvyšší severní části. Její podstatnou část tvoří šikmé horské plató ve výškách mezi 1200 a 2000 m, na bocích zerodované a odkrývající různorodé vrstvy sopečného materiálu. Nad platem vyčnívají kužele starých sopek a najdeme zde také částečně zerodované krátery nebo malou kalderu 2 km v průměru. Časté jsou horní sběrné kotliny vodních toků karového charakteru se skalními výchozy a sutěmi.
Přestože pohoří leží mezi 43. a 44. rovnoběžkou, je podnebí celého ostrova ovlivněno chladným severním mořským proudem z Beringova moře a řazeno pod humidní kontinentální klima s chladným létem a celoročními srážkami (což například odpovídá klimatu jihozápadní Sibiře a širšímu okolí Moskvy). Díky tomu se na mnoha místech – zejména východních nebo severních svahů – vyskytují trvalá sněhová pole až okolo půl kilometru dlouhá. Častá jsou horská jezírka nebo jezera, z nichž největší má 700 m délky, dále prameniště, mokřiny a rašeliniště.
Celé pohoří Taisetsuzan včetně masivu za soutěskou Sounkyo spadá pod stejnojmenný národní park. Většina hřebenů, hlavních vrcholů a výstupových tras je zpřístupněna po dobře značených a udržovaných turistických stezkách s volným vstupem. Jen některé vedlejší stezky nebo zkratky jsou sezónně zavřené, údajně kvůli medvědům. Vzhledem k relativně snadnému horskému terénu nejsou nikde na hřebenech horské chaty nebo bivaková přístřeší. Zato na všech výchozích stanovištích kolem úpatí hor jsou kempingy nebo turistické chaty. Celé pohoří hostí zcela zachovalou přírodu bez viditelných zásahů člověka a jakéhokoli osídlení.
Díky velmi členitému horskému reliéfu, živnému a různorodému sopečnému podkladu je vegetace pohoří Taisetsuzan velmi rozmanitá a místní flóra bohatá. Střední horské polohy zhruba mezi 1000 a 1500 m jsou pokryty jehličnatými lesy tvořenými smrkem ajanským (Picea jezoensis), smrkem Glehnovým (Picea glehnii) a jedlí sachalinskou (Abies sachalinensis). V nižších polohách se jehličnaté porosty mísí s opadavými stromy, jako například topolem Sieboldovým (Populus sieboldii), břízou Ermanovou (Betula ermanii) a břízou japonskou (Betula platyphylla var. japonica), olší srstnatou (Alnus hirsuta) a olší japonskou (Alnus japonica), lípou japonskou (Tilia japonica) nebo jasanem mandžuským (Fraxinus mandshurica var. japonica).
Nad zónou vysokého lesa se vyskytují keřové porosty bříz, vrb, olše Maximovičovy (Alnus maximowiczii), meruzalek (Ribes japonicum a Ribes sachalinense), brslenu sachalinského (Euonymus sachalinensis var. tricarpus), slivoně (Prunus nipponica), javoru (Acer tschonoskii) nebo jeřábu (Sorbus commixta).
V subalpínských a alpínských polohách z dřevin převládá pětijehličná borovice zakrslá (Pinus pumila), vytvářející často rozsáhlé zapojené jednodruhové porosty připomínající vzrůstem a stanovištními poměry evropskou kleč. Je jediným druhem borovice ve střední a severní části ostrova a v pohoří Taisetsuzan vystupuje až do výšek okolo 2200 m. Její porosty se místy střídají s plochami porostlými pěnišníkem krátkoplodým (Rhododendron brachycarpum). Na svazích chráněných před větrem a s hlubší půdou, zejména v karech a podél potoků, je dobře vyvinutá mozaika vysokých niv. Mezi řadou zdejších druhů najdeme například weigelii Middendorfovu (Weigela middendorfiana).
Naopak na výše položených kamenitých holích otevřených větru nacházíme společenstva severské tundry s chladnomilnými lišejníky a s množstvím druhů drobných keříků čeledi vřesovcovitých, jako fylodoce modrá (Phyllodoce caerulea) a fylodoce aleutská (Phyllodoce aleutica), kasiope plavuňovitá (Cassiope lycopodioides), tolokněnka alpská (Arctous alpina), mamota poléhavá (Kalmia procumbens), Bryanthus musciformis nebo Harrimanella stelleriana. Do těchto společenstev zasahují také rostliny jiných čeledí charakteristické pro místní flóru, jako smutečka severská (Diapensia lapponica), polodřevitý trsovitý kuklík pětiplátečný (Geum pentapetalum) nebo poléhavá vrba (Salix yezoalpina). Na vysokohorských sutích nebo spoře porostlých kamenitých místech zde často najdeme prhu Arnica unalaschcensis nebo krtičníkovitou rostlinu Pennellianthus frutescens, místy vzácněji srdcovku cizí (Dicentra peregrina), zvonek Campanula lasiocarpa, lomikámen Saxifraga merkii nebo polodřevitý pěnišník kamčatský (Rhododendron kamtschaticum), někdy vyčleňovaný do rodu Therorhodion.
Fotografováno od 16. 8. do 21. 8. 1997, expedici podpořil Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, Průhonice.