Zvyk výrazněji si zdobit na konci roku svůj příbytek rostlinami je prastarý. Vztah našich předků k rostlinstvu byl vůbec mnohem intenzivnější než náš dnešní. I když současná medicína stále užívá mnohé látky rostlinného původu, určitě už dnes nikoho ani nenapadne řešit své problémy pomocí skrytých magických sil rostlin, natož pak s nimi přímo čarovat. Posuďte ale sami…
Začněme třeba u peněz, o ty jde přece vždy „až na prvním místě“. Šupina z vánočního kapra správně nošená v peněžence určitě udělá své, ale starším prostředkem na zvýšení solventnosti je mák (Papaver). Kdo na Štědrý den třikrát zatřese suchou makovicí, bude mít celý příští rok v peněžence těsno. A aby vás někdo o ni nepřipravil, zastrčte do ní květ kosatce (Iris). Je spolehlivější než hlídací pes, navíc vás ochrání i proti zlým duchům, především vodním. Po vzoru středověkých rytířů doporučuji též přiložit květ mečíku bahenního (Gladiolus palustris), ten bezpečně odráží rány bodné a sečné – v nouzi jej lze nahradit i mečíkem obecným (Gladiolus imbricatus). Vzhledem k tomu, že oba tyto mečíky jsou u nás chráněné, zkuste to raději s některým mečíkem zahradním.
Všechny nástrahy ďábelské zase spolehlivě zažene při vykuřování zimostráz (Buxus sempervirens). Ale pozor, nevdechovat, prý by to zkrátilo vaši paměť! Horší je to s prevencí proti otravám, uhranutím a zlým lidským jazykům vůbec. Kdysi u nás hojná orchidej pětiprstka žežulník (Gymnadenia conopsea) snad právě pro svou schopnost odvracet všechny tyto „babské meče“ se stává stále vzácnější.
Ve Středozemí byl příslibem novoročního štěstí kvetoucí narcis (Narcissus), dávná zaalpská Evropa zase viděla symbol síly a zdraví ve stále zelených dřevinách. Alsaský obyčej vánočního stavění jehličnatého stromu je u nás sice relativně mladý, avšak i staří Čechové přinášeli o Vánocích do svých domovů větve jehličnanů, především jedlí (Abies alba). Když živý vánoční stromeček, tak rozhodně borovici (Pinus). Nejenže provoní váš pokoj, ale odvar z borových šišek dokonce vyhlazuje ve tváři vrásky a v Číně se pryskyřice z borovice smíchaná s květy chryzantém užívá jako lék proti stárnutí.
Pokud jste začátkem prosince (nejvhodnějším dnem je samozřejmě svátek sv. Barbory) stačili uříznout větvičku časně zjara kvetoucího stromu (tradiční je třešeň), můžete se u štědrovečerní tabule potěšit svěžími květy. Nevykvetou prý jen lidem nectným. Přiznám se, že tato připomínka jara je mi milejší, než cizokrajná krása tolik rozšířené tzv. vánoční hvězdy (Euphorbia pulcherrima) nebo vánočního kaktusu (Schlumbergera truncata).
Při štědrovečerní večeři jistě i vy rozkrajujete jablka. Proč ne, jsou zdravá a chutná. Horší to je, když začnete podle nich věštit, může se na vás totiž z jejich jádřince zašklebit i sama smrt. Pokud po rozkrojení jablíčka vidíte hvězdičku, sejdou se všichni za rok zase u stolu ve zdraví. Pokud má však rozkrojený jádřinec tvar kříže, pak nejspíš někdo z přítomných onemocní, snad i zemře. Dávejte si tedy při krájení dobrý pozor, raději si to nacvičte ještě před večeří, jinak byste třeba taky mohli chytit nad jablečným křížkem slušnou depresi…
Ohromné je i novoroční věštění z duběnek. Musíte hezky na procházku do lesa a na listech dubů hledat duběnky – drobné kuličky, hálky žlabatky dubové (Cynips quercusfolii). Podle dávných pověstí je celý příští rok ukryt ve středu těchto hálek. Mistr Matthioli o nich tajemně říká: „Toto pak ještě obzvláště při těch dubových kulkách větších se nachází, že každého roku z nich o ourodě, o moru a o válce předpovídati můžeme: nebo když se rozrazí na dvé, ty, které celistvé jsou a od červův nezvrtané, měsíce ledna a unora mivají vnitř v prostředku mouchu aneb pavouka aneb červa. Protož jestliže kterého roku moucha se najde, válku, pakli červ, neurodu, pakli pavouk, mor vyznamenává“ – hrůzné vědět s jistotou, co nás čeká a nemine, viďte?! Mám rád horrory, věštění z duběnek provozuji každoročně!
A jaké by to byly Vánoce, kdyby u stropu nebo na stěně nevisela alespoň malá větvička snad nejtypičtějšího rostlinného symbolu Vánoc, tedy jmelí (Viscum album)! Když si ho koupíte, jen zřídka se od obchodníka dozvíte, z kterého stromu je utrženo. Toto určení však bylo v minulosti velice důležité. Dubové jmelí se užívalo při souchotinách, žloutence, zimnici, odstraňovalo vředy a mokvající nehty, nošené na hrdle zahánělo padoucnici a formanům chránilo koně před zchvácením. Jmelí hruškové zabezpečovalo ženám snadný porod a dobří pastýři svým ovečkám ze stejných důvodů zase dávali jmelí jedlové.
V magii nejcennější bylo jmelí z hlohu a jabloně. Naše praprabáby je kladly dětem do kolébek, aby – jak praví učený doktor Matthioli – „duchové zlí a přístrachy jich nemámily a strašlivá vidění zahánělo.“ Právě zde můžeme hledat kořeny našeho vánočního zvyku, Vánoce jsou přece časem zrození! Kdo by nechtěl tomu maličkému, které se právě v tento den narodilo, ustlat klidnou kolébku?
Mnohdy se zdá, že život je plný zvratů a nečekaných překvapení, avšak někde hluboko v nás už nějakých dva tisíce let stále bliká jiskřička přislíbeného štěstí. O Vánocích svítí nejjasněji.