Osobnost Petra Voka z Rožmberka vždy poutala pozornost. Příslušník jednoho z nejpřednějších a nejslavnějších šlechtických rodů zemřel tiše v roce 1611, s ním skončil celý věhlasný rod Rožmberků. Dnes vám budu vyprávět o jedné drobné a méně neznámé historce z jeho života. Úplně dokonale doložena není, jenže skutečně se stala. Musela se stát, vše totiž tomu nasvědčuje. Kdyby se nestala, všechno by dnes bylo jinak.
Psal se rok 1596. Petr Vok byl již 16 let ženat s Kateřinou z Ludanic. Manželství bylo bezdětné, Kateřina na tom nebyla nejlépe se zdravím. Na krumlovském i bechyňském panství se navíc proslýchalo, že to není zrovna manželství šťastné, zlé jazyky tvrdily, že Kateřina je dokonce bláznivá. Být vědomě posledním příslušníkem dříve věhlasného a mocného rodu není žádná slast – z obrazů všech udatných předků na zdech zámku padá prach a jejich pohledy bodají, i když jsou jen na plátně.
Není-li dědic, musí tedy alespoň zůstat ten, který je poslední! Tato zoufalá představa nenechávala Petra Voka klidným, znělo to jako přikázání. Ale jak? Kde najít lék na všechny choroby? Jak získat elixír nesmrtelnosti? Petr Vok byl aristokratem dosti vzdělaným, zajímal se o tehdejší filozofii, alchymii, oslovovaly jej i múzy. Jeho sbírky přírodnin a uměleckých předmětů byly skutečně rozsáhlé. Gigantická byla i jeho knihovna. Byla jako obrovská písečná duna – jen se člověk prokopal jednou řadou knih, sesypala se na něj řada druhá, nekonečný labyrint, permanentní hledání cesty, té jediné podstatné a důležité – jak žít navěky!
A pak se to stalo. De viribus herbae Rorellae, ex Joanne Isaco Holando quaedam desumpta – tak to stálo na tom spisu. „Rorella? Jaká je to bylina? A jaký je z ní užitek?“ – to byly otázky pro Petra Voka. Jistě ani nedýchal, když najednou ve spisu narazil na odstavec, ve kterém se pravilo, že staří filozofové se vzájemně zavázali přísahami i kletbami, že nikdy nikomu nezjeví plné tajemství této byliny. „Zhyň tou nejstrašnější smrtí a navěky buď zatracen, když prozradíš, že nikdy nebudeš mít nepřátele, když jen tuto bylinu u sebe nosit budeš. A navíc nikdy se nemusíš bát čar a kouzel, nikdy nebudeš churavý, ani ďáblem posedlý, nikdy se neunavíš, nikdy se nezraníš, nikdy nebudeš krvácet, nikdy se neotrávíš, nikdy nepocítíš bolest,“ stálo ve spisu. A co hlavně!? „Když budeš každodenně užívat jednu skrupuli esence z této byliny, budeš živ až do Soudného dne!“ Tohle byla bylina nesmrtelnosti!
Pln nadšení a štěstí rozkázal sluhovi, aby se vydal hned do Prahy. Tuto ohromující zvěst se musí dozvědět všichni! „Proč brát ohled na staré kletby, když tento božský dar poskytnu všem, nic se mi nestane! Zapřahej a uháněj – Huber z Riesenpachu a Adam z Veleslavína právě dokončují nové vydání Matthiolova Herbáře. Ať připíší ta spásonosná slova onoho alchymisty do knihy, ať se je dozví celý svět!“
A stalo se. Dne 14. října 1596 dopadla první kapka tiskařské černě na nové vydání Matthiolova Herbáře, ve kterém se objevilo i pojednání o zázračné Rorelle, dávné tajné slovo vyřčené Johannem Izákem Hollandem se tak rozletělo do světa. A prokletí dávných filozofů se probudilo. Netrvalo dlouho a Petr Vok přišel o velkou část svého panství. Za pár let zemřela i jeho žena – svého dědice se nikdy nedočkal.
A jakáže to tedy vlastně byla bylina? Znáte ji jistě skoro všichni. Mohla být i pro vás všelékem a darem nesmrtelnosti. Už ale nebude, dozajista to bylo ono dávné filozofické prokletí, které způsobilo, že tato bylina ztratila veškerou magickou moc. Teď už je zcela jisté, že zemřít musíme všichni. A nikomu už nepomůže ani Drosera.
