Zlatice (Forsythia) vykvétá jako jedna z prvních jarních dřevin hned v březnu, její květy se však mohou vzácně objevit i dřív – v roce 2021 vykvetla u nás v Blínovém Brodě už v prosinci. Obvykle z ní stříhávám pár větví 4. prosince, abych je mohl přidat k dalším větvičkám do vánoční barborky, takže jsem se skutečně divil, když na svatou Barboru už kvetla dokonce i venku. Jen tak mezi námi: následoval potom rok velmi mizerný.
Její české jméno se trochu plete, pro botaniky je to rozhodně zlatice, většina lidí jí ale stejně říkává „zlatý déšť“ – zrovna s tímto jménem pro druh Forsythia suspensa se totiž mohli po vědění toužící čtenáři poprvé setkat ve dvoudílném Malém Ottově slovníku naučném už v roce 1906. Ani tehdy to nebylo jméno zrovna šťastné, vztahovalo se totiž ještě k čilimníku (Cytisus), tedy k rostlině, které dnes říkáme štědřenec odvislý (Laburnum anagyroides). Snad aby se tento zmatek krapánek dovysvětlil, objevilo se později v botanické literatuře i jméno „štědřenec zlatý déšť“ právě pro onen druhý druh. Ale nic platné to nebylo, zlatým deštěm byla pro národ pořád Forsythia.
Nové a vlastně i krásně výstižné jméno „zlatice“ pro rod Forsythia poprvé použil v knize Skalky a skalničky jistý Jaroslav Nauman (1881–1962), povoláním magistrátní úředník, ale rovněž básník, prozaik, fejetonista a v neposlední řadě nadšený skalničkář. Bylo to v roce 1946, vlastně až ve třetím vydání této jeho knížky – tedy v prvním vydání poválečném, dvě předchozí vyšla ještě v časech protektorátních. Rozumný člověk by mohl předpokládat, že vydávání knížek o skalničkách nemohlo být v době okupace považováno za nic ideologicky záludného, s nějakými zásahy nacistické cenzury snad ani počítat nelze. Jenže chyba, bdělý cenzor si našel místa pro svou gumu i tady, všechny zásahy cenzury J. Nauman v předmluvě k poválečnému vydání sám okomentoval. Takže například:
V knize se vůbec nemohlo objevit jméno spisovatele Karla Čapka – a nešlo tu vůbec o nějakou citaci z jeho divadelní hry Bílá nemoc, smazána byla i zmínka o pouhé existenci knihy jeho půvabných fejetonů Zahradníkův rok. Rázem byly také seškrtány skoro veškeré zmínky o Anglii nebo o anglické zahradní tradici, nesměla být zveřejněna ani nevinná poznámka o tom, že vřesovec je velmi populární v Anglii. Nejenže bylo smazáno pár názvů kultivarů s anglickými jmény, z textu byl vykázán také britský botanik Douglas – z jeho douglasky se tak stala jakási záhadná jedle hedvábná.
Jenže stejně nakonec tehdejším cenzorům jedna velepodstatná věc unikla: Naumanovi se podařilo do knihy propašovat fotografii zahradní skalky československého prezidenta Edvarda Beneše v Sezimově Ústí. Tohle byla skvělá satisfakce za všechna jiná škrtání cenzorského pera. Navíc popisek k fotografii stál rovněž za to, my starší, stále ještě přivyklí číst i řádky nevytištěné, se můžeme pokochat Naumanovými slovy: „Takový balvan, vyrůstající z rodné půdy, leží si nepohnutě, pranic lživě nepředstírá a nic jím také nepohne, ani mráz, který někdy skalku rozvrací.“ Pro všechny, kdo Benešovu skalku poznali, to jistě musela být morální vzpruha. Poválečné vydání knihy bylo už přímo věnováno paní Haně Benešové, jedné z našich nejoblíbenějších prvních dam.
Letos vykvetly zlatice správně, žádnou předzvěst nastávající odporné doby svým neobvyklým kvetením nepřinesly. Snad se jim dá věřit, doufejme, že to tak opravdu bude.
