Národní přírodní rezervace Žofínský prales se nachází v Novohradských horách v katastrálním území Pivonice u Pohorské Vsi východně od osady Žofín, skoro u hranice s Rakouskem. Její výměra je necelých 102 ha, ochranné pásmo pak má rozlohu přes 29 ha.
Rozkládá se převážně na mírných severně orientovaných svazích s nevýraznými vršky na žulách, které místy vycházejí na povrch v podobě malých mrazových srubů nebo suťovisek. Ve svahu se nachází několik desítek pramenišť, území je odvodňováno Tisovým potokem a jeho přítoky; na horním toku tohoto potoka byl v minulosti vybudován průtočný Tisový rybník, po protržení hráze nebyl obnoven a jeho zátopa zarůstá; nadmořská výška se pohybuje mezi 734 a 830 m.
Klima je chladné a vlhké, s dlouhými sněžnými zimami, průměrná roční teplota je 5–6 °C, roční srážkový úhrn 800–900 mm.
Předmětem ochrany je zbytek původního pralesa dlouhodobě ponechávaného samovolnému vývoji; převážně jde o květnaté (Asperulo-Fagetum) nebo acidofilní (Luzulo-Fagetum) bučiny, v nižších polohách pak podmáčené a rašelinné smrčiny (Vaccinio-Piceetea). Fytogeograficky náleží do Českého oreofytika, fytogeografického okresu Novohradské hory.
Běžné lesní hospodaření na místě zakázal 28. srpna 1838 osvícený majitel panství Jiří František August z Longueval, hrabě z Buquoy, baron z Vaux (Georg Franz August de Longueval, Graf von Buquoy, Baron von Vaux) na ploše 300 jiter (zhruba 173 ha) málo narušeného lesa. Jeho syn Jiří později zmenšil tuto „bezzásahovou“ oblast na nepatrnou výměru kolem 1,7 ha (vývraty a polomy byly ale i zde zpracovávány) a až v roce 1882 byl opět zákaz těžby dřeva obnoven. Výměra chráněné plochy se pak postupně zvětšovala, aby roku 1933 dosáhla přibližně dnešní výměry. Mezitím byly prováděny v území různé zásahy od kácení po výsadby, pastvu nebo těžbu hrabanky až po snahu o ochranu dřevin před přemnoženou jelení zvěří, což nakonec vyústilo v oplocení celé rezervace, která není proto běžně přístupná. V současné době je ochrana tohoto území upravena vyhláškou Ministerstva životního prostředí č. 381/2004 Sb. o vyhlášení Národní přírodní rezervace Žofínský prales z 11. června 2004.
Jak bylo nepatrně naznačeno, vliv lesního hospodaření vedl i na tomto místě k výrazným změnám stanovišť, a přestože má porost pralesovitý charakter, přirozený vývoj byl mnoha způsoby narušen, jakkoli ve srovnání s lesy hospodářskými nesrovnatelně méně. Sekundární pralesovité porosty zaujímají plochu kolem 50 ha a ani zde zastoupení hlavních dřevin zdaleka neodpovídá výchozímu stavu. Dnes v rezervaci značně dominuje buk lesní (Fagus sylvatica, zaujímající výrazně přes polovinu plochy), spolu se smrkem ztepilým (Picea abies, rostoucím převážně v méně cenných a více pozměněných okrajových porostech, v jádrovém území byl potlačen a po vichřicích v nedávné době dochází k jeho obnově převážně na zamokřených plochách). V souhrnu tyto dva druhy zaujímají kolem 99 % plochy. Třetí hlavní dřevina, jedle bělokorá (Abies alba), původně snad dokonce převládající, má dnes zastoupení pouze 0,5 %, velmi silně ubylo i dvou doplňujících druhů, javor klen (Acer pseudoplatanus) se vyskytuje v porostech jen vzácně a jilm drsný (Ulmus glabra) téměř vymizel.
Území díky svojí jedinečnosti patří patrně k nejlépe přírodovědně prostudovaným lokalitám u nás; už od roku 1975 jsou v pralese podrobně monitorovány jednotlivé stromy a i mnoha jinými způsoby je studována dynamika přírodních procesů, složek prostředí a jejich interakcí, dokonce je od roku 2012 jednou ze čtyř evropských lokalit součástí celosvětového lesnicko-ekologického výzkumu, sítě ForestGEO. Jakkoli je tato rezervace cenná spíše dlouhodobým a málo narušovaným působením přírodních procesů než počtem vzácných a ohrožených druhů, ohromné členitosti prostředí a množství mikrostanovišť a stabilně vlhkému „pralesnímu“ mikroklimatu odpovídá i výjimečné druhové bohatství mnoha taxonomických skupin organismů, jejichž inventarizace na území probíhá. Např. mechorostů bylo v žofínské rezervaci nalezeno skoro 200 druhů – asi nejvzácnějším je epifytický dvouhrotec zelený (Dicranum viride). Makromycet je zde kolem 700, výjimečných je i kolem 250 zaznamenaných druhů lišejníků. Bohatá je i fauna bezobratlých, zvláště některých skupin hmyzu a dalších členovců; mezi obratlovci vynikají počtem druhů ptáci, k nejvzácnějším patří datlík tříprstý (Picoides tridactylus), lejsek malý (Ficedula parva) nebo jeřábek lesní (Bonasa bonasia).
Při inventarizaci bylo nalezeno přes 200 taxonů cévnatých rostlin. Submontánní až montánní charakter flóry dokládá přítomnost druhů horských – např. třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), kamzičník rakouský (Doronicum austriacum), pleška stopkatá (Willemetia stipitata) a mléčivec alpský (Cicerbita alpina) – případně u nás na horské oblasti vázaných, např. žebrovice různolistá (Blechnum spicant), bika lesní (Luzula sylvatica) nebo vranec jedlový (Huperzia selago).
Mezi další vzácnější taxony patří např. řeřišnice trojlistá (Cardamine trifolia), čarovník alpský (Circaea alpina), škarda měkká čertkusolistá (Crepis mollis subsp. hieracioides), prstnatec Fuchsův (Dactylorhiza fuchsii), kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos), vrbovka tmavá (Epilobium obscurum), vrbovka bahenní (Epilobium palustre), jestřábník oranžový (Pilosella aurantiaca), plavuň pučivá (Lycopodium annotinum) nebo dřípatka horská (Soldanella montana).
Nepochybně se jedná o nádherné místo a unikátní lokalitu nejen v měřítku českých zemí. Pestrost stanovišť je v podmínkách našeho klimatu už na první pohled úžasná; střídají se hustě zapojená a světlá místa, stromy jsou věkově velmi rozmanité (nejstarší mají přes 400 let), i rozměry mnoha těch starších překračují míry obvyklé v hospodářských lesích. V porostu vidíme mnoho souší, pahýlů a vývratů, na zemi leží a desítky let se rozpadají padlé kmeny, jsou ztravovány houbami a rostlinstvem a pomalu se vsakují do země. Škoda, že nemáme podobná území mnohem rozsáhlejší, kde by bylo možné sledovat přirozený vývoj člověkem neovlivněných stanovišť včetně působení v minulosti vyhubených velkých býložravců a šelem.
Fotografováno dne 26. 10. 2024.