Syn.: Abies excelsa Link., Abies pectinata (Lam.) DC. in Lam. et DC, Abies picea (L.) Pers., Abies vulgaris Poiret, Pinus abies Du Roi, Pinus pectinata Lam., Pinus picea L.
Čeleď: Pinaceae Lindl. – borovicovité
Abies alba

Abies alba

Rozšíření: Střední a jižní Evropa, areál je poměrně malý, rozčleněný na větší a menší ostrůvky. Na jihu roste od Pyrenejí přes Korsiku, jižní Itálii a Makedonii po Bulharsko a Řecko. Nejjižněji se vyskytuje na jihu Apeninského poloostrova v Kalábrii. Nejzápadnější arela je ve východních Pyrenejích, zde tvoří i horní hranici lesa. O něco méně na západ se v severozápadní Francii vyskytuje velmi malá izolovaná arela v pahorkatinách Normandie, další je ve střední Francii. Souvislejší rozšíření začíná v západním předhůří Alp ve východní Francii a v pohořích Jura, Vogézy a německém Černém lese. Severní hranice jedle jde pahorkatinami od Vezerské hornatiny v severozápadním Německu a Durynského lesa, přes úpatí Krušných hor a Krkonoš, dále přes Malopolskou a Lublinskou vrchovinu v Polsku. Severního limitu dosahuje u Varšavy a v Bělověžském pralese. Východní hranice navazuje a pokračuje do Východních a Jižních Karpat. Uvnitř alpského systému a v Tatrách je zastoupená jen spoře.
V ČR je těžiště výskytu v nižších horských oblastech (min. rokle Labských pískovců 140 m n. m., max. Boubín, cca 1300 m n. m.). Roste roztroušeně ve všech okrajových pohořích kromě Ždánického lesa. Bez jedle bělokoré jsou teplé pahorkatiny a úvaly velkých řek. V Krkonoších, Jizerských horách a ostatních sudetských horách dnes už jen velmi zřídka. Známou rezervací s tímto druhem je Mionší v Moravskoslezských Beskydech.
Abies alba
Ekologie: Abies alba je dřevinou převážně oceanického středně chladného a vlhkého klimatu s mírnými zimami, kontinentálnímu klimatu se nejvíce blíží v Polsku. Vyskytuje se ve vertikálním rozmezí od 140 do 2100 m n. m. Nejníže roste v roklích Labských pískovců, nejvýše v Pyrenejích. Velmi tuhé a horké zimy a suchá horká léta jsou pro ni nevhodné, citlivá je na pozdní mrazy.
Stinná dřevina, po tisu nejtolerantnější k zastínění. Podrost může vegetovat v silném zástinu i 120 let, bývá vysoký někdy 1–2 m. Má značné nároky na vláhu, jedna z dřevin s největšími požadavky na vzdušnou vlhkost. Minimum srážek kolísá mezi 500–1000 mm, optimum je 1000–2500 mm, od severu k jihu potřeba srážek narůstá. Výjimkou je relativně xerofilní reliktní vnitroalpský ekotyp z kantonu Wallis (jz. Švýcarsko), z území s velmi nízkými srážkami 400–550 mm ročně, z toho během léta jen asi 270 mm.
Roste převážně na hlubších středně živných až bohatších čerstvě vlhkých až podmáčených půdách, výjimečně také na půdách rašelinných až kamenitých. V některých oblastech jsou jejím optimálním stanovištěm také vápence (Západní Alpy, Jura). V nižších polohách se objevuje spíše v chladnějších a vlhčích pánvích a kotlinách, na severní hranici areálu také v luzích. Svým opadem, který se rychle rozkládá na mírně kyselý humus, udržuje kvalitu půdy v dobrém stavu.
Spolu s bukem lesním a smrkem ztepilým tvoří tzv. hercynskou směs. Směs buku s jedlí bývala nejobvyklejší skladbou přirozených porostů našich středních a horských poloh, výše to byla směs smrku a jedle. V roklinách a na sutích se vytvářely směsi jedle např. s javory, v teplejších polohách i s habrem, na chudších stanovištích také s borovicí lesní. Jako vedlejší dřeviny se objevují také lípy, dub zimní, jeřáb ptačí nebo líska. V Pyrenejích doprovází na horní hranici borovici pyrenejskou (Pinus uncinata). Patří mezi nejproduktivnější evropské dřeviny.
Abies albaAbies alba
Abies albaAbies alba
Popis: Velký strom s plnodřevným válcovitým kmenem, kuželovitou až válcovitou velmi pravidelnou korunou. Ve vysokém věku boční větve přerůstají terminál a na vrcholu koruny vzniká tzv. „čapí hnízdo“. Dorůstá 30–60 m do výšky a 1–2 m do průměru kmene. Kořen kůlový až srdcovitý s hluboko sahajícími panohovými upevňovacími kořeny. Kůra s pryskyřičnými kanálky, hladká, bělošedá, později podélně rozpukaná, šedá. Dřevo je nažloutle bělavé, s ostře ohraničenými letokruhy, bez pryskyřičných kanálků. Letorosty hladké, hnědé s výraznými tmavými chlupy. Pupeny vejčité, hnědé, bez pryskyřice. Jehlice dvouřadě uspořádané, u plodonosných větví kryjí výhon, 18–30 mm dlouhé, asi 2 mm široké, ploché, na líci tmavě zelené, lesklé s rýhou, na rubu se 2 světlými pruhy, na vrcholu většinou slabě vykrojené, u plodonosných větví oblé až špičaté.
Abies albaAbies alba

Abies alba

Samčí šištice jsou 2 cm dlouhé a 0,6 cm široké, zelenožluté, nejčastěji na okrajích střední až dolní části koruny, naspodu loňských výhonů. Samičí šištice bývají 2,5–4,5 cm dlouhé a 1–1,5 cm široké, zelenožluté až červené, na konci loňských výhonů na vrcholu koruny. Šišky vzpřímené, rozpadavé, o velikosti 10–18 x 3–5 cm, zrající nazelenalé až namodralé, po dozrání hnědé. Podpůrné šupiny ze šišky vyčnívají, většinou jsou ohrnuté a přitisklé. Semeno 7–10 mm dlouhé, tříhranné, leskle hnědé, křídlo široké, asymetrické. Kvete v dubnu až květnu, šišky dozrávají prvním rokem během září. Dožívá se 300–600 let.
Ohrožení a ochrana: V posledních 200 letech chřadne a ustupuje, rekonstruované přirozené zastoupení by činilo 18 %, v současnosti je to bohužel pouhých 0,9 % v lesích. Odumírání je spojováno především s činností člověka – s nástupem holosečného hospodaření, krátkou obnovní dobou. Mezi další příčiny patří také její malá odolnost vůči náhlým stanovištním změnám, znečištěné ovzduší, celkové oteplování, klimatické extrémy, vysušování krajiny, odvodňování porostů, hmyzí kalamity, houbové choroby, přezvěření, ale i fylogenetické a genetické příčiny. Z těchto důvodů je jedle bělokorá z hlediska ohrožení zařazena mezi vzácnější druhy vyžadující další pozornost (C4a).
Abies alba
Rekordy druhu: Pravděpodobně největším žijícím evropským stromem je 65 m vysoká Abies alba rostoucí v pralese Peručica v národním parku Sutjeska v Bosně při hranicích s Černou horou. Mezi legendy minulosti patřila jedle kdysi rostoucí v německém Černém lese, při výšce 68 m a průměru kmene 3,8 m, její údajný objem dosahoval až 140 m³. Na Šumavě u Vyššího Brodu zase proslula svými rozměry „jedle knížete Josefa“, při výšce asi 50 m a průměru kmene 2,07 m byl její objem odhadován na 65,3 m³, odumřela po roce 1839. „Hrubá jedľa“ z Dobročského pralesa ve Slovenském rudohoří měla objem 47,3 m³.
Abies alba
Využití: Dřevo má podobné technické vlastnosti jako smrkové, je méně lesklé a hůře se hobluje, snadno šedne. Častěji než na výrobu řeziva se používalo jako dříví stavební, zejména dříví důlní, než se totiž jedlové vzpěry ve štolách tlakem zlomí, svým zvukem varují. Dále našlo své využití na vodní stavby (pod vodou je trvanlivější), k výrobě hudebních nástrojů, také štípaných jedlových střešních šindelů. Z kůry se těžil terpentýn.
Pro sadovnické účely se moc nehodí, ceněné jsou jedlové vánoční stromky a ozdobný klest.
Poznámka: Jedle bělokorá je živnou dřevinou pro tesaříka Pogonocherus ovatus.
Abies alba
Fotografováno ve dnech 16. 9. 2006 (Arboretum Kostelec nad Černými Lesy), 24. 9. 2006 (Arboretum Sněžná), 20. 7. 2006 (Slovensko, okolí Tatranskej Kotliny) a 16. 8. 2005 (Bosna, podhůří Dinárského pohoří).