Podoby tolije bahenní (Parnassia palustris) v botanické literatuře – do začátku 20. století

Rod Parnassia pro dnešní vědu popsal Carl Linné ve svém díle Species Plantarum z roku 1753. Při popisu druhu použil zřejmě materiál jihoskandinávský, jméno potom odvodil ze starších a v jeho době běžných pojmenování.

Jméno Parnassia odkazuje na řecké pohoří Parnassus, které se nachází západně od Athén. Caspar Bauhin (Pinax Theatri botanici) toliji popisuje pod jménem Gramen parnassi a dále o ní uvádí Gramini quod in Parnasso monte provenit, folium hederaceum, florem candidum, etc.
Podle Arne Strida (Mountain flora of Greece 1986) byla Parnassia palustris v pohoří Parnassus skutečně zaznamenána, její předlinnéovské jméno Gramen Parnassi se tedy opravdu může vztahovat ke kdysi známým lokalitám v Řecku. Je však také možné, že jde jen o jméno svým významem symbolické – antický Parnas byl sídlem múz i místem zasvěceným bohu Apollónovi, pozoruhodný květ tolije mohl být tedy chápán skoro jako „umělecké dílo“, tedy klenot hodný věhlasného Parnasu.
Je jistě zajímavé, že o určité botanické výlučnosti parnaské oblasti píše už Plinius Starší ve své 25. knize: Vládne vůbec předsudek a pověra, jako by to, co roste na Krétě, bylo vždy nekonečně lepší než to, co vzešlo z jiných krajů; na druhé místo se klade to, co vyrostlo na Parnasu.
Kromě Gramen parnassi (event. Gramen parnassi albo simplici flore) se používala ještě další předlinnéovská jména tolije bahenní – Hepatica alba; Enneadynamis polonorum; Unifolium palustre; Gramen hederaceum, flos hepaticus; Pyrola rotundifolia palustris, flore unico ampliore.
České národní jméno tolije je zřejmě Preslovo, v jeho díle Flora Čechica (1819) je uvedena jako tolije bahní, v Rostlináři jako tolije srdčitá. I F. M. Opiz (1852) pro ni udává jméno tolije bahní, stejně tak D. Sloboda (1852).

Tolije bahenní je druhem v podstatě nezaměnitelným. Pojďme si hned na začátku připomenout její základní určovací znaky. Lodyha tolije je přímá a nese jen jediný květ. Přízemní listy vyrůstají v řídké růžici, jsou dlouze řapíkaté, vejčité, žilnatina je souběžná, obloukovitá. Lodyžní list je stejně jako květ jen jediný, objímá lodyhu svou srdčitou bází pod její polovinou. Koruna 5četného květu je bílá, na korunních lístcích jsou výrazné bezbarvé žilky. Tyčinek je 5, stejně tolik je nektariových šupin, které se v horní části dělí na prstovitě rozeklané paličky. Plodem je vejcovitá tobolka.

Zdálo by se tedy, že vyobrazení tolije bahenní nemůže být jinak komplikované: řídká přízemní růžice řapíkatých listů, jeden list na lodyze a jeden bílý květ s velmi specifickými rysy na jejím konci. Přesto se při výtvarném zachycení tohoto druhu setkáváme v historické literatuře i s některými nepřesnostmi.

Nejstarší zde představované vyobrazení pochází z díla Cruijdeboeck holandského lékaře Remberta Dodoense, které bylo vydáno v roce 1554, později ještě také v roce 1644. Obě ilustrace zachycují habitus rostliny, jsou vcelku názorné a výstižné. Snad jediná nejasnost se zde objevuje v žilkování listů – některé jsou s nervaturou souběžnou, jiné se zpeřenou.

Vyobrazení tolije bahenní z kolorovaného vydání knihy Hortus Eystettensis Basilia Beslera z roku 1613 je ještě méně přesné. Sama barevnost květů je velmi zmatečná – kolorování se provádělo v této době až dodatečně, došlo zde evidentně k záměně, snad s jaterníkem. Avšak ani samotný detail květu není vyveden zrovna přesně, nektariové šupiny zde scházejí nebo spíše jsou zobrazeny jako početné tyčinky. Navíc u listů opět ani neodpovídá nervatura – není souběžná, ale zpeřená. Vcelku dost zmatků na jedinou ilustraci! Nejstarším ilustrátorům evidentně nebyla jasná funkce tyčinek a nektariových šupin u tohoto druhu, nerozlišovali příliš ani žilnatinu listů.

Mnohem přesnější zobrazení tolije bahenní najdeme až v ilustracích z 18. století. Velmi zdařilými jsou například krásné tabule s habitem i četnými detaily tohoto druhu, které vznikaly od konce 18. století. První pochází z díla Jacoba a Johanna Georga Sturmových Deutschlands Flora in Abbildungen, které vycházelo časopisecky v Norimberku od roku 1796. Druhé zdařilé vyobrazení tolije objevíme v díle holandského botanika Jana Kopse Flora Batava. To začalo vycházet v roce 1800 a bylo vydáváno i po autorově smrti. Autorem ilustrace byl zřejmě holandský umělec Georg Jacob Johann van Os (1782–1826).

K těmto krásným ilustracím můžeme připočítat i vyobrazení z holandské knihy Martina Houttuyna Afbeeldingen der artseny-gewassen met derzelver Nederduitsche en Latynsche beschryvingen (Amsterdam 1796) a německého díla Otto Wilhelma Thomé Flora von Deutschland, Österreich und der Schweiz – in Wort und Bild für Schule und Haus (Gera 1903) s ilustracemi Waltera Müllera. I když obě tato vyobrazení dělí od sebe doba delší než 100 let, obě jsou si podobná v přesnosti i preciznosti provedení. Snad jen lodyžním listům z Houttuynova díla bychom mohli vytknout přílišnou kopinatost.

Zajímavé tabule s kresbami tolije bahenní najdeme i v literatuře české. Patří k nim jistě vydařená kresba tolije v Preslově Rostlináři (1820–35) a v Polívkově Názorné květeně zemí koruny české (Olomouc 1900). Je jen zvláštní, že kresba v Polívkově práci má opět „archaicky chybně“ zpodobněné žilkování listů. Jak již víme, je to bohužel omyl, který se v botanické literatuře objevuje už od 16. století poměrně často. Avšak v případě práce tak význačné to je nepřesnost vcelku překvapivá. Nutno konstatovat, že v českém i německém prostředí nebyla tato chyba ojedinělá. Ve druhé polovině 19. století tuto listovou lapálii zopakovala i Jenny Schermaulová v Květinách podzimních od Josefa Rosického (Praha 1888), především se pak objevila ve dvou významných atlasech, které maloval Pavel Wagner – v Johnově Přírodopisném atlasu rostlin (Praha 1898) a Bernardově Atlasu botanickém dle soustavy Linnéovy (Praha asi 1910).

Také v Naturgeschichte des Pflanzenreichs in Bildern. Nach der Anordnung des allgemein bekannten und beliebten Lehrbuchs der Naturgeschichte von G. H. v. Schubert (Stuttgart, Eßlingen 1854) Christiana Ferdinanda Hochstettera a Botanischer Bilder-Atlas nach De Candolle’s Natürlichem Pflanzensystem (Stuttgart 1884) Carla Hoffmanna jsou žilky na listech vykresleny dosti nejednoznačně. Až akvarel Kaftnerův v knize Gustava Senna Alpen-Flora. Westalpen (Heidelberg 1906) podává podobu tolijového listu správnou.

V připravovaném pokračování tohoto článku se společně podíváme na výtvarné podoby tolije bahenní od začátku 20. století do současnosti.