Dobrá znalost rostlinné říše byla starověkem vysoce ceněna, v biblickém pojednání o moudrosti krále Šalomouna se dokonce dočteme, že i on vytvořil jakousi vlastní botaniku – dokázal prý vyprávět o libanonském cedru stejně poutavě jako o mechu rostoucím na zdi. A kdo z lidí by nechtěl být moudrý jako Šalomoun?
I když v Bibli najdeme stovky zmínek o nejrůznějších rostlinách, počet samotných druhů je pouhým zlomečkem celkového množství všech rostlinných druhů Blízkého východu. Jenže nakonec ani to málo není nikdo schopen beze zbytku přiřadit k dnešním druhům. Vlastně to není ani nezbytné, náš puntičkářsky racionální pohled na svět bychom starověku podsouvat neměli. V časech biblických se při rozlišování rostlinstva nehledala teprve novověkem silně zdůrazňovaná příbuznost, rostliny byly posuzovány povrchněji jen podle jakékoli podobnosti. A ta mohla být zavádějící i pro znalce už tehdejší.
Můžeme si to osvětlit na příkladu biblického podobenství o koukolu v obilí, to jistě znají všichni. Koukol byl na dávných obilných polích nemile viděným hostem, mouka, do níž se dostal, mohla způsobit otravu. Od trávu připomínajícího obilí se koukol špatně rozeznával, byla to přece také jenom tráva – určitě chápete, že se nejednalo o hvozdíkovitou rostlinu, které až my v současnosti říkáme koukol (Agrostemma githago), v oněch dobách byl koukolem míněn trávovitě vyhlížející jílek mámivý (Lolium temulentum). Obdobná záměna s fatálními následky se mohla objevit i u rozlišování některých rostlin léčivých od podobných prudce jedovatých. Staré spisy o rostlinách sice věnovaly dost místa zmínkám o těchto záludnostech, doplňovaly je i soupisy používaných synonym a jmen národních, přesto to snadné vůbec nebylo.
Zajímavé, i když ne zcela do detailu propracované hledisko při starověkém třídění rostlin spočívalo v porovnávání délky jejich vegetační doby – je to snad typicky blízkovýchodní kritérium, tamní suché a horké klima totiž dokáže rychle spálit kdeco. Na náznak tohoto pohledu narazíme ještě v Bibli kralické, a to hned v jedné z prvních vět: „Potom řekl Bůh: Zploď země trávu, a bylinu vydávající símě, a strom plodný, nesoucí ovoce…“ (Gn 1,11). Všimněme si, že kromě stromů a bylin tu jsou uvedeny i trávy, jež bychom dnes od bylin neoddělovali (dokonce už středověk s tím měl problém, jeho četná kulturní centra totiž už ležela v klimaticky méně extrémních oblastech). Právě nejrychleji pomíjející rostliny bývaly Biblí často označovány za trávy a určitě sem kromě skutečných travin náležela i většina planého kvítí – cejch krátkého žití nesla třeba i lilie. Zrovna o těchto rostlinách hovoří známé rčení o podobnosti veškeré slávy a polní trávy.
Houževnatější kořínek byl přisuzován bylinám, k nim můžeme přiřadit vše pěstované a také ještě některé rostliny plané, například tykvovité či laskavcovité, ty totiž také nechřadnou hned při prvním letním vedru. Z dnešního pohledu sem mohly patřit i mnohé keře. Osobité postavení měly v této skupině rostliny s trny, ty byly od pradávna tolerovány v plotech ohraničujících pole a pastviny, v suchých měsících sloužily jako pastva pro chované kozy a osly, využívaly se rovněž k topení. Byly však zároveň symbolem Božího hněvu a trestu, ostatně trnová koruna byla nasazena i na hlavu Ježíšovu. Zvláštní skupinou byly i hořké byliny, jež měly Izraelcům připomínat trpké časy v Egyptě. Není jisté, o které byliny přesně šlo, snad k nim patřila locika, čekanka nebo řeřicha.
Zbývají už jen stromy. Ty si v tamní krajině na lesy značně chudé vysloužily obzvláštní pozornost, označovaly posvátná místa i hroby, byly vysazovány před chrámy. Nejčastěji jsou v Bibli jmenovány cedry, palmy, olivovníky, fíkovníky, zcela nejvíc však zaujmou Strom poznání dobrého a zlého a Strom života. To nejskvělejší bylo v dobách biblických kladeno právě do stromů, kdo ví, co všechno by nám o nich prozradil moudrý Šalomoun.
Mírně doplněná verze článku, který byl poprvé publikován v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 25. 6. 2022.