Když v roce 1898 vkládal etnograf Čeněk Zíbrt do jednotlivých čísel časopisu „Sládek“ svou sbírku lidových a zlidovělých písní o pivu, mělo to ohromný ohlas. Vydavatel časopisu hned na něj naléhal, aby vytvořil i pokračování – byla z toho nakonec samostatná publikace s 678 písněmi o tomto moku, která vyšla v roce 1909. A vlastně to ani nebylo poprvé, podobnou „piviádu“ vydal tiskem Josef Vilímek už v roce 1875.
Pivo se sice vařilo od starověku, znali ho v Mezopotámii i Egyptě, jak by ale tehdejší pivo chutnalo dnešním pivařům, těžko soudit. Snad nejvýstižněji chuť starověkého piva přiblížil římský učenec Plinius, když ve svém stěžejním přírodovědném spisu jen stroze prohodil: Co se týče pití piva, je lepší přejít k pojednání o víně. Spíše pivo oceňoval jako kosmetický prostředek, jeho pěnou si Římanky udržovaly hebkou pleť. Inu, tehdejšímu pivu chyběl chmel (Humulus lupulus), který nápoji dává onu správně nahořklou chuť a také větší trvanlivost. Římané jej nepěstovali, jeho planou formu sice z přírody znali a sklízeli ji, ale připravovali z ní pouze přílohy k jídlům.
Záměrné pěstování chmele lze ve střední Evropě doložit zhruba od poloviny 9. století, a to z Bavorska – první zmínka o vývozu už českého chmele pochází zřejmě z počátku 12. století, vozil se tehdy po Labi až do Hamburku. A nenahraditelný význam chmele při výrobě piva o pár století později podtrhl ve svém spisu český učenec Tadeáš Hájek z Hájku: Chmel jest to, co dává pivu ráz, dělá je nejen pivem, ale i dobrým pivem (spis „De cerevisia eiusque conficiendi ratione, natura, viribus et facultatibus opusculum“ z roku 1585). Tato Hájkova slova je nutné náležitě ocenit, dosvědčují vlastně, že k českému pivu v této době patřil právě chmel, v severozápadní Evropě od středověku běžné ochucování piva výrazně aromatickou vřesnou obecnou (Myrica gale) u nás nejspíš rozšířené nebylo, snad se tu nepraktikovalo vůbec. Vyhledávaná nebyla ani piva ovocná, z kořeněných byla tehdy zmiňována jen piva zázvorová, puškvorcová, skořicová, mátová, muškátová či vavřínová, jimž byly připisovány určité léčivé vlastnosti. Přitom právo várečné, které vaření piva legalizovalo, měl už od středověku zajištěno každý měšťan bydlící uvnitř královského města. Když k tomu přičteme, že i ve městech poddanských mohlo být toto právo udělováno vrchností jednotlivým domům, musíme uznat, že chmelu bylo v Čechách potřeba vždycky velmi hodně.
Avšak mýlili bychom se, kdybychom veškerý užitek, který chmel přinášel, zúžili jen na ono bujaré proplachování hrdla – byl také lékem, posilovalo se jím i zdraví. Ještě v raném novověku se z jeho jarních výhonků připravoval osvěžující salát, jenž prý otevíral zacpaná játra. V kozí syrovátce vařený čistil krev, pomáhal údajně dokonce při malomocenství a francouzské nemoci, odstraňoval pihy a svrab. Používal se při uzení masa, jeho semeno mořilo škrkavky. Květ se přidával do koupelí, pylem se odstraňoval zápach nohou, byl dobrý i na rány. Jenže stejně nakonec největší slávu si vydobyl jako přísada pivní. A jak byl ctěn, tak byl po celá staletí i falšován.
Ještě i učitel a horlivý abstinent Josef Koněrza ve své úderně nazvané knize „Pryč s kořalkou“ z roku 1885 lamentoval, že místo chmele dávají sládkové do té bryndy (pivem toho nazvati nelze, poněvadž píti to není možno) – hořčeň, hořký jetel, zeměžluč, pelyněk, hořec, puškvorec, vlčí mák a jiné lahůdky. A kterak pivo ostří, aby bylo řízné, o tom hanba povídati, dodal k tomu. V roce 1898 zas otřásla pivovarnickým světem zpráva o falšování piva sacharinem v Berlíně: poctivý ležák se tu jednoduše rozředil pateronásobným množstvím vody a pak se do něj v různé míře přimíchal sacharin. Podle jeho obsahu bylo potom zákazníkům nabízeno hned několik druhů piv, například silné pivo, ale i „lehčí“ zdravotní pivo, ba dokonce i pivo pro kojence. Kromě sacharinu se na přelomu 19. a 20. století psalo také o mnoha dalších ingrediencích, které se do piva nemístně přidávaly a chmel nahrazovaly, nechyběla mezi nimi třeba kyselina salicylová, glycerin, jitrocel, vachta, čekanka nebo silně jedovatý ocún – to aby opilci ráno věděli, že večer opravdu něco pili.
V Čechách vždy platilo, že bez poctivého chmele by nebylo pivo pivem. Leč jeho užití mu vysloužilo i ostruhy méně ctné, v rovině ryze poetické mu byla nezřídka připisována povaha značně rozverná až darebácká. Jistě proto etnobotanik Primus Sobotka ve svém spisu o rostlinstvu ve slovanské symbolice z roku 1879 o něm napsal: Povedený čtverák, prohnaný šibal, taškář, darebák – to jest chmel. Už to, že jest kudrnatý, dokazuje s dostatek, že v něm nevězí nic dobrého. Co ten se kousků navyváděl, nelze ani vypočísti. A šibalský úsměv na rtu měl určitě i spisovatel Svatopluk Čech, když ve svých „Pestrých cestách po Čechách“ (1892) prohlásil: Chmel vine se těsně kolem národního kmenu našeho a protkává svými smaragdovými úponkami hustě všechny jeho haluze, listy, květy a plody. Chmel měli bychom právem zvoliti za svou národní rostlinu místo lípy, jež dává toliko mdlý odvar pro lékárny našich vesnických babiček, kdežto chmel koření nám divotvorný nápoj, hojící, omlazující a rozveselující mysli naše. Možná na tom něco bude, přiznejme si, že 678 českých národních popěvků o lipovém čaji nejspíš skutečně hned tak někdo nesesbírá.
Poněkud rozšířená verze článku, který byl poprvé publikován pod titulem „Šibal chmel“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 3. 9. 2022.