Mnohé pověsti, pohádky, básně, ba i modlitební písně nás naučily vidět sedmikrásku obecnou (Bellis perennis) jako symbol skromnosti a houževnatosti. Nebo také sedmera ctností a „tišších radostí života“ – jak to kdysi dávno půvabně zhodnotil český národní buditel Karel Amerling. Bez rozpaků kvete i v zimě, i v největší bídě její květy klidně zasvítí sněhu navzdory. Jistě proto ji také běžně nazýváme chudobkou. Nejeden český spisovatel protkal touto její schopností své vyprávění, zaujala Jaroslava Vrchlického, Elišku Krásnohorskou, Aloise Jiráska, Josefa Kožíška, ale zmínku o vykvétajících jarních chudobkách najdeme třeba i v Babičce Boženy Němcové.
To se tak řekne sedmikráska – ale víte, že po světě jich roste čtrnáct druhů? Všechny pocházejí z Evropy, západní Asie a severní Afriky. V naší přírodě uvidíme jen tu jedinou, všem dobře známou. Tancuje po loukách a pastvinách, při okrajích cest i v zahradách, moc nerozumím těm, kteří ji vyhánějí ze svých trávníků u domu. Potkáme ji v nížinách Polabí i na svazích Sněžky a umí překvapit i svou podobou: někdy je jen bílá se žlutým středem, jindy narůžovělá až červená, většinou v květu jednoduchá, ale také plnokvětá. Velmi vzácně se objevují i kouzelné sedmikrásky s několika vedlejšími úbory, které vyrůstají přímo z květenství hlavního. V řeči odborné se tomu říká proliferace.
Staří Čechové jí říkávali matečník, přesněji matečník menší, anebo taky sedmikrása (na Moravě i sedmokrása), méně často i prvnička či prvotinka. Krásu má vepsanou hned v latinském jméně Bellis (z latinského bellus – krásný), zmiňoval se o ní na začátku našeho letopočtu už Říman Plinius. Dnešní české jméno sedmikráska se objevilo nejspíš až v 19. století, podobně jako chudobka.
Matečníková voda byla dobrá na rány, přikládaly se na ně též listy této rostlinky, ty prý zmenšovaly i otoky kloubů. S řepíkem a chebdím se přidávala do parních lázní, báječně tak napravovala chromé oudy. Dokonce už z konce 16. století známe také ryze etnobotanickou zprávu o její oblibě u děvčat, která z květů sedmikrásek ráda pletla věnce a někdy jimi i stoly posypávala – prý pro ozdobu a k obveselení hostí. A Magdalena Dobromila Rettigová doporučovala chudobky přidávat i do poctivého hovězího vývaru, z listů se připravovaly také saláty.
Jenže tohle všechno ještě není celé, ve středověkém výtvarném umění totiž chudobka symbolizovala rovněž život věčný a vykoupení. Pár bílých kvítečků se žlutým středem – i když ne zrovna stoprocentně jistého určení – objevíme třeba na obraze Zmrtvýchvstání od Mistra třeboňského oltáře ze sklonku 14. století. Avšak jeden novější a už jednoznačně chudobkový motiv vzkříšení známe mnozí vlastně od svých dětských let: „A bylo jaro. Všecko, všecko kvetlo, ale pravšecko, a tam pod jalovcem kvetlo dvanáct chudobiček, devět bělounkých jako mléko a tři s kraječkem jako krev červeným. Však tam kvetou podnes.“ Plakávali jste taky při četbě poslední kapitoly pohádkových Broučků? Tento chudobkový motiv spisovatele Jana Karafiáta hodnotím jako jedno z nejkrásnějších a nejpůsobivějších květinových podobenství v české literatuře vůbec. Vzpomeňte si, vykvétaly vždycky tam, kde umřel brouček; když umřela beruška, ukázala se chudobka s červeným kraječkem. Bál jsem se na ně šlápnout. K napsání Broučků údajně pana Karafiáta inspirovala jedna provoněná mez kdesi u středočeské vesnice Hořátev – leží kousek od Nymburka, nedaleko Hrabalova Kerska. Dokážete si představit, jak tam asi musejí chudobky kvést?
Poprvé publikováno pod titulem „Nesmrtelná sedmikráska“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 15. 4. 2023.