…Jan Neruda, Romance o Karlu IV.
Kdo by neznal tento Nerudův básnický popis setkání krále Karla s Buškem z Vilhartic u číše vína – zvykli jsme si právě císaři Karlu IV. připisovat největší zásluhy za rozšíření pěstování révy vinné (Vitis vinifera) u nás. Jenže samotné počátky pěstování révy v Čechách kladou pověsti do časů podstatně starších, až někam k přelomu 9. a 10. století. A skládají vlastně hold ženě, byla to totiž údajně kněžna Ludmila, manželka knížete Bořivoje I. a babička knížete Václava, která nechala přivézt révu do Čech a vysadit ji na Mělnicku. Z pověstí toto místo známe, leželo snad u středočeské obce Dřísy, na úpatí vrchu Cecemín – dodnes se zdejší pietně udržované vinici říkává „svatováclavská“. Právě tady prý totiž o něco později vinařil i svatý Václav. A tak atributem patrona českého národa není pouze knížecí koruna či kopí s praporem, ale dokonce i vědro s vinnými hrozny, které podle pověsti sám svatý Václav sesbíral, aby z nich vylisoval mešní víno. Sochu svatého Václava s vědrem plným hroznů najdeme v Dřísech i dnes; stará vinice se na tomto místě nacházela jen do začátku 19. století, ta dnešní byla obnovena teprve ve 20. století.
Pověst dávného českého vína byla přinejmenším nejednoznačná, našli se jeho hanitelé, nemálo však bylo i jeho udatných zastánců – s trochou nadsázky můžeme říci, že pro ty prvé bylo české víno trpké, zatímco pro ty druhé jen natrpklé.
Naši předkové dokázali zužitkovat révu vinnou naprosto celou, sloužila k léčení mnoha neduhů i v raně novověké medicíně. Sepsání veškerého tehdejšího použití by klidně mohlo být námětem velmi obsáhlé knihy, a tak alespoň připomeňme, že se léčilo i révovými listy a mladými výhonky, pomáhaly při bolestech hlavy a horkosti, míza byla dobrá proti úplavici, uhrům a svrabu, ceněn byl však i vinný ocet, ba dokonce i popel z révových výhonů, vinné kvasnice, prach z vinných jadérek a vinný kámen. Léčivý nápoj se lisoval také z nezralých hroznů. Dobře známé byly i rozinky, tedy sušené bobule vinné révy, a rozhodně bylo rozšířené i víno pálené, které se destilovalo z kvalitního silného vína. To mělo nejen ostřit zrak, ale i posilovat paměť a navracet sílu, podávané v malé dávce s vyluhovaným pelyňkem vylepšovalo také chuť k jídlu a zahánělo břišní červy – nejspíš tady můžeme hledat počátky výroby absintu. Rozhodně se ale také vědělo, že škodí játrům a nervům, od jeho konzumace byli odrazováni všichni sangvinici a cholerici.
Pití vína bylo doporučováno jen lidem starším, ještě Tadeáš Hájek z Hájku v roce 1562 upozorňoval, že dětem a lidem mladším dvaceti let by se nemělo podávat vůbec. Nebylo doporučováno ani pití vinného moštu, jelikož nadýmal a vůbec přinášel více škody než užitku.
Domácí vína se v Čechách v 16. století pila spíše o všedních dnech, za nejprospěšnější bylo vždy pokládáno víno bílé, v 17. století však byla ve velké oblibě i červená vína mělnická. Dobarvovala se ostružinami, borůvkami, doslazovala cukrem, jejich vůni zvýrazňoval bezový květ se šalvějí. O svátcích se obvykle nalévala vína cizí, především ta sladká, dochucovaná medem, ale i nesladká vína moravská, uherská a rýnská. Traduje se, že i císař a český král Ferdinand I. Habsburský (1503–64) před každou cestou do Prahy si nechal poslat napřed vůz s rakouským vínem a údajně až císař Ferdinand III. (1608–57) okoštoval v roce 1645 při návštěvě Prahy české víno poprvé. A prý mu nakonec i chutnalo, byl s ním dokonce spokojen více než s vínem rakouským.
